Superhrubá patálie

Existuje mnoho definic politiky. Mám jednu vlastní, i když nevylučuju, že jsem ji někde zaslechl, nejspíš v restauraci, možná dokonce v té, co se jmenuje U Parlamentu, protože je jen pár metrů od Rudolfina, kde kdysi parlament zasedal, a génius loci není jen nějaká pověra. Ta definice zní takto: politika je soubojem nerozumných, ba úplně blbých myšlenek s rozumem, přičemž rozum bývá zpočátku bit. Základním účelem parlamentu pak není, aby volení zástupci lidu přetvářeli ideje do podoby zákonů, nýbrž aby zabránili nerozumným, ba úplně blbým myšlenkám proniknout skrze dvojici komor do Sbírky zákonů. Ne vždy se to podaří a případ superhrubé mzdy je toho příkladem.

Stalo se to takhle: zhruba před třinácti lety trval ekonomický guru postklausovské ODS a zimní ministr financí Vlastimil Tlustý na zavedení teoreticky úžasné rovné daně ve výši 15 % tak umíněně, že jeho vládním kolegům Mirkovi Topolánkovi a Miroslavu Kalouskovi (tehdy KDU) nezbylo, než mu vymyslet superhrubou mzdu. Co taky, když to nejsilnější ODS slibovala ve volebním programu. Díky účetnímu kouzlu s daňovým základem, který se zvýšil o sociální a zdravotní odvody (v reálu vlastně taky daň), se to podařilo: od 1. ledna 2008 mohli zaměstnanci, což je hodně významná skupina voličů, platit jen oněch slibovaných 15 % daně z příjmu a zároveň v korunách je erár mohl škubat stejně drsně jako dřív.

Tlustý se časem vypařil do bezvýznamna, superhrubá mzda však trčela v zákonech dál. Až v noci z 19. na 20. listopadu ji premiér Andrej Babiš, maskován za prostého poslance, navrhl zrušit, a protože se návrh octl v celém balíčku jiných daňových nápadů, sněmovna ho schválila. A zase tu šlo hlavně o ty zpropadené zaměstnance, které Andrej Babiš potřebuje získat na svou stranu. Patnáctiprocentní daň navíc tentokrát nemá být jen optický klam, lidé ji skutečně ve svých rozpočtech pocítí.

Jenže když se daňový balíček rozbalí celý, něco úplně jiného než úlevu pocítí všechny rozpočty ostatní: státní, krajské, obecní, které se propadnou mnohem hloub, než se čekalo. Všeobecné zděšení nastalo už v pátek ráno a hrozící škody má teď napravit Senát, jak vidno pojistka nejen demokracie, ale též rozpočtu. O jeho konkrétní podobě přitom na rozdíl od Senátů v jiných zemích rozhodovat nesmí!

Být Senátem, řekl bych premiérovi a ministryni financí a potažmo celé sněmovně asi toto: dobrá tedy, já vám pomůžu, ale jen za nezrušitelný slib, že napříště budou každý rozpočet, třeba jen jako celek, stvrzovat také senátoři. Byl by to zásah do ústavy, ale proč ne. Stejně se už roky dohadujeme, že je do ní třeba na pár místech sáhnout.

Obávám se však, že k něčemu takovému se ani neschyluje. Tak alespoň poučení z téhle superhrubé patálie: Pozor na balíčky! Když jde o peníze, platí to všude: u slev v supermarketu, u finančních derivátů v bance, u daní v parlamentu.

JAROSLAV VEIS