Trampoty se stranami

Jak moc se u nás za posledních třicet let rozvinulo chápání stranictví a občanských hnutí? A čemu kdo dává přednost?

Jako kdyby Minář vyslyšel Václava Klause, který již v devadesátých letech na adresu občanských aktivistů prohlašoval: Založte si vlastní stranu a vyhrajte s ní volby, pak vás začnu brát vážně. Andrej Babiš pak několikrát reagoval velmi podobně. Vztah polistopadové společnosti k politickým stranám se v čase divoce kroutil skoro jako na horské dráze. A lze ho vytyčit i několika jmény: od Václava Havla přes Václava Klause k Andreji Babišovi a Mikuláši Minářovi.

Nejmenovaný autor v jednom textu píše o „krizi soudobé technické civilizace jako celku, kterou Heidegger popisuje jako bezradnost člověka tváří v tvář planetární moci techniky“. A nic prý „skutečně nenasvědčuje tomu, že by západní demokracie – tj. demokracie tradičního parlamentního typu – otevírala nějaké hlubší východisko“. Politickým stranám je věnováno nemilosrdné zúčtování: „Statický komplex ztuchlých, koncepčně rozbředlých a politicky tak účelově jednajících masových politických stran, ovládaných profesionálními aparáty a vyvazujících občana z jakékoli konkrétní osobní odpovědnosti; celé ty složité struktury skrytě manipulujících a expanzivních ohnisek kumulace kapitálu; celý ten všudypřítomný diktát konzumu, produkce, reklamy, komerce, konzumní kultury a celá ta povodeň informací, to všechno“lze opravdu jen těžko „považovat za nějakou perspektivní cestu k tomu, aby člověk znovu nalezl sám sebe“.

Ne, úryvek nepochází z komunistické agitační brožurky vydané pro účely Večerní univerzity marxismu-leninismu (neboli VUML), tuto stopu trochu zpochybňuje zmíněný Heidegger. Jsou to paradoxy, ale je to Václav Havel v Moci bezmocných z roku 1978. Mnohým přijdou citovaná slova přehnaná, svědčí ale o velké vnitřní síle autora, který se při kritice komunistického režimu nemusel opírat o pomocnou berličku idealizace poměrů v tzv. vyspělých západních zemích.

Prokletí strany

Pokud by se normalizační režim nějak výrazně rozvolnil, či dokonce padl, „tradiční parlamentarismus“by – podle mínění Václava Havla z roku 1978 – mohl být „jakýmsi vhodným přechodným řešením“. Upínat se však k „tradiční parlamentní demokracii jako k politickému ideálu a podléhat iluzi, že jen tato ‚osvědčená‘ forma může natrvalo zaručovat člověku důstojné a svéprávné postavení“, by prý bylo „přinejmenším krátkozraké“.

Zhruba čtyřicet let poté a po třech dekádách budování demokracie otřásaly českými náměstími mohutné protesty, které právě tradiční parlamentní demokracii včetně tradičních politických stan kladly do kontrastu s aktuální vládou marketingového hnutí miliardáře Andreje Babiše. Mnozí z účastníků se dostavili vyzbrojeni transparenty s podobiznou Václava Havla či s jeho plackou na klopě. Samozřejmě, bylo by demagogické shazovat jejich úsilí pomocí jednoho starého citátu, spíše filozofického než politologického, zvláště když by se u Václava Havla určitě dalo dohledat plno jiných, k politickým stranám i parlamentní demokracii vstřícnějších. Jeho slova z Moci bezmocných ale dokládají, do jaké míry jsou politické strany tématem emotivním, proměnlivým, mimořádně závislým na dobovém kontextu – a dalo by se asi říci, že i hodně toxickým.

OF je pro všechny!

V prvních svobodných volbách v roce 1990 zaznamenalo drtivý úspěch Občanské fórum, a to i pomocí sloganu „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“. Vymyslel ho Vladimír Železný, pozdější šéf TV Nova, proslulý pořadem Volejte řediteli (takovým Čau lidi doby předfacebookové). Část veřejnosti tenkrát Železného zbožňovala, jiná část ho vnímala jako populistické ohrožení demokracie. Ale to až později: v roce 1990 se jeho lidové heslo líbilo skoro všem. Zmíněný příklad ještě z kolébky polistopadové demokracie pěkně ilustruje podstatnou a dokola se opakující zákonitost: marketing a postoje nálepkované jako populistické jsou problémem vždy u těch druhých, nikoli ve vlastním táboře.

Železného slogan vyšel maximálně naproti nejen představám Václava Havla o politice provozované pomocí různých neformálních sdružení, ale i dobovým náladám veřejnosti. Končil režim vlády jedné strany, přičemž slovo strana bylo synonymem pro KSČ. On či ona je ve straně, upozorňovalo se na příslušnost jedince k vládnoucí kastě, hanlivěji v partaji nebo stroze u nich. Tak jako tak: bacha na ně. Zkrácenou formu využívala sama KSČ. I její nejvyšší představitelé tvrdili, že strana zváží, strana posoudí, strana rozhodne, strana si vytkla za cíl… Výraz straník po listopadu stále asocioval komunistu

KRESBA LELA GEISLEROVÁ

Krátce před krajskými volbami vyvolal předseda Milionu chvilek pro demokracii Mikuláš Minář docela rozruch, když oznámil, že spolek opouští a hodlá se účastnit přímo politického zápasu s vlastním projektem.

a hanlivý pel snadno ulpěl i na reprezentantech nově zakládaných demokratických stran. Tento fenomén nepatřil mezi domácí speciality: v mnoha někdejších komunistických zemích zvítězila v prvních svobodných volbách sjednocená fronta bývalé opozice a výraz fórum neboli náměstí se těšil značné oblibě. Třeba v Maďarsku v roce 1990 parlamentní volby vyhrálo Maďarské demokratické fórum.

Prvotní antistranický zápal ale neměl dlouhého trvání. Kormidlem otočil Václav Klaus, jenž nejprve ovládl OF, které označil za „nevypočitatelný subjekt, kde panuje ideová bezbřehost a politický marasmus“. Jeho podstatnou část přeměnil v Občanskou demokratickou stranu pomocí diskurzu, že chceme vybudovat standardní západní demokracii se standardní tržní ekonomikou a standardním systémem politických stran. Tím se měla vydláždit cesta k prosperitě, tedy k tomu, byť Václav Klaus tento slogan asi přímo nepoužil, aby bylo líp.

Předseda ODS spíše nadbíhal obecnějším trendům: vsadil na předpoklad, že když je většina demokracií postavena na systému politických stran, stane se tak i v Československu či v České republice. Širokorozchodné hnutí bylo v jeho optice možná dobré na svržení starého režimu, na jiné věci se ale nehodilo. Václav Havel to však viděl jinak a politický spor mezi „partajníkem“Klausem a „fórařem“Havlem v různých podobách propukal po celá devadesátá léta.

václav Havel viděl stranickou politiku jinak, a tak spor mezi „partajníkem“Klausem a „fórařem“Havlem v různých podobách propukal po celá 90. léta