Trampoty se stranami
vážné obavy, pokud jde o kvalitu a budoucnost demokracie. Nicméně i v politologických studiích pojem často ztrácí znepokojivý tón, s nímž by se měl aplikovat.
Andrej Babiš se možná měl odvolat na modernější přístupy. Zejména na tzv. firmovou stranu, či doslovněji přeloženo, na model strany s firemní organizační strukturou, který v roce 1999 představili Jonathan Hopkin a Caterina Paolucciová. Odvodili ho na základě studia španělského Svazu demokratického středu a Berlusconiho formace Forza Italia.
K politologicky vhodnějšímu modelu se ale Andrej Babiš nepřihlásil z politických důvodů, byť ho jeho našeptávači určitě dobře znají. Vždyť tvrzením, že ANO reprezentuje „firmovou stranu“, by jen nahrál svým oponentům, kteří mu vyčítají, že jeho politický projekt je v podstatě pouhou firmou kamuflovanou jako politická strana. A za hnutí se označuje jen kvůli atraktivnosti pro voliče.
Sebestředný Klaus došel k přesvědčení, že ne každá politická strana je dobrá. Dobré jsou jen velké politické strany, které se střídají u jednobarevných vlád.
Zkuste najít významného západního intelektuála, který by o politických stranách soudil něco příznivého. Kritika stranictví tvoří součást západní kultury.
Mýtus tradičních stran
Aplikaci přístupu Hopkina a Paolucciové na hnutí ANO se věnuje řada studií českých politologů i mnoho bakalářských a diplomových prací. Sám koncept zdůrazňuje četná rizika spojená s takto konstruovaným politickým nástrojem, nicméně jde o šelmu, kterou zplodil společenský, ekonomický i politický vývoj v západních zemích a jež je v atlasu politických zvířat zaznamenána již jedenadvacet let. Andrej Babiš ji pouze importoval. Ze Západu, nutno zdůraznit.
Odpůrci Andreje Babiše mu (minimálně v jedné věci) sedli na lep – vzali vážně jeho výklad, že kořen zla spočívá v klasických či zavedených stranách, otočili u něj znaménko a začali zavedené strany vehementně hájit. Ovšem v mlhavé a zidealizované podobě.
V posledních letech tak velmi frekventovaný pojem „tradiční strana“zůstává jaksi bez obsahu. Politologové zpravidla pracují s jinými kategoriemi, a pokud by vůbec sousloví „tradiční strana“použili, nejspíše pro masové strany z 19. a zhruba první poloviny 20. století. Jenže dnešní přívrženci tradičních stran by se asi pěkně vyděsili, kdyby masovou stranu viděli v akci. Spatřili by totiž košatou strukturu ovládanou oligarchií s ocelovými drápy, která je pomocí přidružených profesních či zájmových organizací (odborů, výrobních družstev nebo sportovních klubů) intenzivně prorostlá s ekonomikou i se státem. Straně by nejspíše šéfoval dobře vyvinutý alfa samec, schopný z dřevěné tribuny elektrizovat náměstí pomocí plechového megafonu. A pokud by divák předsedův projev přece jen špatně slyšel, mohl by si ho druhý den přelouskat ve stranickém tisku, plném jedovatých a demagogických útoků na politické protivníky, přičemž jiný než stranický tisk by ve stánku hledal dost obtížně.
Naprostou vágnost pojmu tradiční strana dokládá i srovnání ANO 2011 a TOP 09. Jaký je mezi nimi rozdíl? Bonmoticky řečeno, dva roky a jiná cílovka. Samozřejmě, rozdílů by se našlo víc, nicméně TOP 09 přece vznikla jako úspěšný marketingový projekt, v němž se spojily politicko-ekonomické struktury Miroslava Kalouska s nepopiratelným kouzlem osobnosti Karla Schwarzenberga. Leč každý, komu se zdál Karel Schwarzenberg skvělý jako transparentní předseda (v roli kostry na rentgenovém billboardu) nebo jako pankáč a zároveň lomí rukama nad hrůzami Babišova marketingu, by se měl především trochu podrbat na hlavě. Mimochodem, jistý Marek Prchal startoval svou politicko-marketingovou dráhu právě u TOP 09.
Západní Arkádie
V prosinci 2019 svolal Milion chvilek pro demokracii demonstraci, jež měla mít pozitivní rozměr. Spolek vyzval zástupce politických stran, aby účastníkům slovy Mikuláše Mináře sdělili, „jak vyřeší problémy České republiky“a zda dokážou „spolupracovat, ne se hádat“. Minář se k tématu posléze vyjádřil též v rozhovoru zveřejněném na serveru Novinky.cz: „Nestačí jen občanská iniciativa. To hlavní musí udělat politické strany a my po nich musíme chtít, aby přišly s jasnou vizí, pojmenovaly problémy země, daly nám voličům takovou nabídku, co se neodmítá.“
Tím ale také začal pozvolný úpadek
Milionu chvilek, který pak (alespoň prozatím) pohřbila pandemie, jež znemožnila pořádání velkých demonstrací. Snaha „vyždímat“z politických stran nějaké velké cosi, co jim umožní porazit Andreje Babiše, totiž dlouho nepřinášela výsledky. Mikuláš Minář jen obtížně skrýval frustraci. A po čase, paradoxně v situaci, kdy se začaly rýsovat dva volební bloky a vhodnost vytváření koalic se ukázala i v krajských volbách, oznámil přímý vstup do politiky. Většině příznivců Milionu chvilek však nyní asi postačí, že se něco spojuje dohromady, ale jestli každý z obou chystaných bloků, tedy Piráti a STAN a ODS, TOP 09 a KDU-ČSL, přijde opravdu s „jasnou vizí“a dají i programově „nabídku, co se neodmítá“, už pro ně není tolik podstatné.
Idealistické vzepětí „chvilkařských“demonstrací nejspíše vyvrcholilo na podzim 2019, snaha vynutit si či možná spíše vytrucovat na opozičních politických stranách, aby byly lepší, než jsou, dopadla dost rozpačitě. Vizionář Minář proto udělal docela logický, jakkoli z mnoha ohledů velmi riskantní krok.
Odtažitost lidí od politických stran je totiž stejně stará jako samotné politické strany. T. G. Masaryk, Karel Čapek, Ferdinand Peroutka nebo právě výše citovaný Václav Havel patří mezi výrazné kritiky politického stranictví. Ostatně, zkuste najít nějakého významného západního filozofa, spisovatele nebo prostě věhlasného intelektuála, který by o politických stranách soudil něco kdovíjak příznivého. Pokud ano, tak pouze s výhradami a v jistém kontextu. Kritika stranictví tvoří organickou součást západní kultury. Tím spíš se občas dá pěkně masově využít v politickém marketingu.
Zejména prostředí voličů současných opozičních stran pravice a středu však na tento marketingový trik a obecněji na ANO coby pouhou firemní filiálku Babišova koncernu reagovalo adorací mýtu o zásadním dobru údajných tradičních stran, čímž oprášilo mytologii Václava Klause z 90. let. Přitom nedůvěru v politické strany a hledání alternativ k nim lze dokonce označit za jeden z nejtypičtějších jevů západních demokracií poslední doby – a nejen mezi intelektuály, ale i mezi širšími vrstvami voličů. Zavedené západní vzory tudíž přestávají i na západ od našich hranic fungovat.
Proměna strany
V celé západní civilizaci probíhá hluboká proměna toho, co vlastně znamená pojem „politická strana“, tedy její organizační struktury, způsobů komunikace, řízení, metod oslovování voličů atp. Jen pro ilustraci, jistý Emmanuel Macron zhotovil takové francouzské ANO pod názvem En Marche! (Vpřed!), přičemž iniciály názvu hnutí i jména jeho zakladatele jsou na rozdíl od ANO dokonce stejné. Ano, program má EM odlišný, leč zde načrtnutá paralela se týká organizace, praxe a techniky.
Politika je na Západě především průmyslové odvětví, zaměřené na technologie ovládání či usměrňování veřejného mínění, což mohl letos snadno zjistit každý, kdo alespoň po očku sledoval americké prezidentské volby. Bidenovu kampaň měla na starosti agentura SKDKnickerbocker, v jejímž vedení působí Alexander Braun, což je stejný člověk, který u nás v minulosti pracoval (a asi stále pracuje) pro Andreje Babiše a ještě před ním pro Jiřího Paroubka.
Možná právě uvedené či uvedeným podobné skutečnosti vyvolávají v části české společnosti podvědomý otřes, který si naposledy musela ventilovat pomocí kolektivního rituálu letenských demonstrací. Již poněkolikáté, neboť posledních třicet let vlastně osciluje mezi pragmatismem a záchvěvy idealismu. Idealismus navíc podporuje i ta skutečnost, že v hodně sekularizované zemi plní politika roli náhradního náboženství.
Moderní západní společnost čelí v současnosti mnoha zásadním problémům, ba krizovým jevům. Většina z nich jsou dobře viditelné i u nás – klimatická změna, stárnutí populace, růst vlivu marketingu v politice. Vykreslování západních zemí jako skoro bezchybného ráje, k němuž jsme ještě z bahna komunismu nedorostli, však povede jen k frustraci a k vytváření vágních, idealizujících a zároveň též zavádějících myšlenkových konceptů. A tradiční strana je jedním z nich.