Nesprávné otázky
Náš latinář říkával, že neexistují hloupé dotazy. Myslel tím ovšem dotazy zvídavé, studentské. Jenomže kromě nich existuje mnoho dalších, které věru úplně chytré nejsou – totiž ty, jež vám dají jen omezené možnosti k odpovědi.
Typickým případem problematických otázek jsou mnohé psychologické testy. Máte zvolit jednu ze tří kreseb, jež podle vás představuje fungující rodinu. Bohužel si nevšimnete, že silueta ženy na druhém obrázku má minisukni, proto neuváženě zaškrtnete první možnost. Váš profil vychází jasně: zřejmě máte trauma z dětství a interpretujete vztah osob na obrázku jako falešný.
Vyberte definici toho, jak na sebe převážně nahlížíte: Jsem tím, co dělám. Jsem tím, čemu věřím. Jsem tím, co dovedu. Jsem tím, co po mně zůstane. Jsem tím, co miluji. Jsem tím, co mohu svobodně dělat. V hodnocení zralosti vaší osobnosti nikoho nezajímá, zda jste se s nějakou odpovědí opravdu ztotožnili, anebo jste s výběrem váhali. Dokonce se nebere v úvahu ani to, že byste raději odpověď formuloval jinak, či to, že se v testu každý snaží ukázat své lepší já. Něco z nabídky zvolíte a s překvapením se dozvíte, že jste dozrál jen na úroveň žáka základní školy.
Omezené možnosti dávají i otázky zjišťovací, na něž lze odpovědět jen ano, nebo ne. Byla jste nevěrná manželovi? Jistěže ano, ale máte to snad takto přiznat?
Nemůže-li si tázaný vybrat odpověď, jež mu zcela vyhovuje, ani její vyhodnocení nutně nemůže odrážet realitu. Zkrátka ve výstupu vznikne značná odchylka od skutečnosti. Tak lze většinou vnímat i politické volby – mezi námi, skoro nikdy nevolím stranu či kandidáta, s nimiž bych se mohl výrazněji ztotožnit, neboť takového v nabídce nenacházím. Proto nevidím většího smyslu ani v předvolebních průzkumech: kromě toho, že se jimi dobře dá manipulovat veřejným míněním před volbami. Řeči o rostoucí popularitě nějaké strany postrádají význam: lidé se uchylují k výběru toho, kdo jim momentálně vadí nejmíň.
Otázka, v níž člověk neformuluje odpověď sám podle vlastní vůle, je vždy problematická. Zeptáte-li se fanouška Bohemky Komu fandíš, Spartě, nebo Slavii?, dává to minimální smysl – ledaže byste hledali záminku, jak dát někomu za jeho odpověď do huby. Velmi omezené možnosti odpovědi dávají i otázky zjišťovací, na něž se dá odpovědět pouze ano, nebo ne. Toužíte po velkém dobrodružství? Netoužíte, ale ani byste jím nepohrdli. Máte odvětit ano, či ne? Byla jste někdy nevěrná svému manželovi? Jistěže ano, ale máte to snad takto přiznat?
Zkrátka a dobře, dotazovaný odpoví často jinak už jen proto, že je v úzkých: kvůli nepříjemnosti otázky; kvůli obavě z toho, co bude následovat (Copak vy jste nesouhlasil se šéfem?!); kvůli zachování své tváře (Ty neumíš pravopis?); anebo že nechce zklamat toho, kdo se ho ptá… Jako můj synáček. Co měl asi odvětit své učitelce hry na piano, když ho oslovila: „Měl by ses víc snažit. Chceš se přece stát profesionálním pianistou?“Samozřejmě že nechce. A samozřejmě řekl, že ano. Přece by ji nezarmoutil. Tak teď musí cvičit o to víc. A pak zkuste věřit, že si díky jazyku lépe rozumíme.