Nevděčné téma
Na rozdíl od autorů science fiction se vědci málokdy rozepíšou na téma eventuálního vymření druhu Homo sapiens. Autoři sci-fi nejčastěji pracují s tezí, že schopnost přizpůsobovat okolní prostředí momentálním potřebám je největší předností i slabinou lidské populace. Lidé mají navíc sklon k násilí na sobě samých – což není výjimečné, ale v kombinaci s dokonalými dorozumívacími prostředky a ničivými zbraněmi to naznačuje děsivé scénáře.
Z geologické minulosti Země jsou dokumentována vymírání jednotlivých živočišných a rostlinných druhů i vymírání hromadná, během nichž vymizely desítky procent tehdejších druhů organismů. Z výpočtů a odhadů paleontologů vyplývá, že v současnosti žije jen každý tisící druh, který se kdy během evoluce objevil. Zbylých 999 tisícin již stačilo vymřít.
Už toto číslo poukazuje na velkou pravděpodobnost, že lidé se také někdy přestěhují do té ohromné sbírky vymřelých. Přesto jsou vědci opatrní. Peter Ward a Donald Brownlee, autoři knížky Život a smrt planety Země (česky 2004), se rozepisují o možnosti degradace biosféry z nečekaného důvodu: nedostatku oxidu uhličitého v atmosféře. Rostliny pozbudou možnost fotosyntézy a Země přestane být chráněna před radiací. K posledním obyvatelům planety mohou patřit pavouci a štíři ukrytí v trhlinách skal. Autoři však vzápětí dodávají, že lidé mají ohromné možnosti a mohou to být oni, kdo udrží Zemi obyvatelnou.
Z výpočtů paleontologů vyplývá, že v současnosti žije jen každý tisící druh, který se kdy během evoluce objevil. Zbylých 999 tisícin již stačilo vymřít.
Současná pandemie k otázkám na zánik lidského druhu vybízí. Zřejmě proto se britský paleontolog Nicholas Longrich nechal přesvědčit k rozboru lidských možností během předpokládatelných katastrofických událostí. Nejprve okomentoval naši základní nevýhodu: jsme velcí, teplokrevní živočichové s rychlým metabolismem a nevydržíme hladovět. Ale jsou tu i výhody. Zaprvé: lidí je mnoho. Kdyby při budoucí srážce Země s planetkou většina zemřela, zůstanou naživu alespoň někteří. Zadruhé: lidé žijí téměř na celé planetě. Zatřetí: jsme všežravci. Od populací závislých na čistě živočišné stravě existuje plynulá škála až k veganům.
Hlavní a unikátní výhoda lidstva však spočívá v rychlosti přizpůsobování. Velrybám trval vývoj smyslových orgánů fungujících jako sonary miliony let; lidem stačila k vývoji srovnatelně účinných přístrojů tisíciletí či staletí. Lidské chování se může změnit ze dne na den, pokud to bude nutné; škála dorozumívacích prostředků jim dává rychlejší možnosti adaptace. Longrich jde tak daleko, že předvídá přežití lidské populace i v případě takové události, jaká patrně způsobila vymření dinosaurů; ovšem v případě, že o blížící se planetce či kometě budeme vědět alespoň deset let dopředu.
Příliš konkrétní v odhadu však být nechce. V závěru své úvahy píše, že Homo sapiens žije na Zemi více než 250 tisíc let, prožil ledové doby, výbuchy vulkánů i světové války, a přesto zde stále je. Stejně dlouho i déle v tom může pokračovat. Byla by však chyba stavět si laťku tak nízko a snažit se o pouhé přežití.