Hurvínek, ne Heidegger
Třeba proto, že nemusíme být filozofové, abychom věděli, že medvědí hony se pořádají na medvědy, což je věta platná na základě definice slova „medvědí hony“. Vtipnost výroku tkví v tom, že porušuje apriorní očekávání, a tím budí náš zájem. Rozpor mezi očekáváním a realitou působí miniaturní stres, který může vyvolat smích, třeba i nervózní, byť v případě Holzmannova jazykového humoru pociťujeme nesoulad jako příjemný.
Ale co přesně je na medvědích honech na zajíce vtipné? Kolman navrhuje spatřovat humor v náhledu, že daný nesoulad lze rozvést do podoby hlubší úvahy. Jinými slovy se jedná o takové intelektuální polechtání. A uchopíme-li humor takto, je svou podstatou filozofický. Již fakt, že vzniká z odepřeného očekávání, a navíc poukazuje k podstatě zkušenosti vůbec, vypovídá o filozofii samé. Humor je svébytným zesilovačem skutečnosti, resp. je lupou, kterou přikládáme na skutečnost, a filozofie je pak svědectvím o zakoušené skutečnosti.
A co je tedy podle Kolmana zkušenost? Náraz či zádrhel. Dokud vše běží, jak má, vlastně nic moc nezakoušíme a automaticky reagujeme. Pravými filozofy proto nejsou ctihodní starci, ale
Noc, v níž se pořádají medvědí hony na zajíce
Vojtěch Kolman
Vydává nakladatelství Argo,
Praha 2020. 208 stran. děti, které se rozkoukávají po světě a na zádrhele narážejí každou chvíli. Copak je zjevné, proč je zajíc zajícem? Děti jsou v právu, když se tážou, proč tomu tak je. Možná si představují nějaké původní, třeba i mystické sepětí slova a předmětu, než časem zjistí, že slova jsou arbitrární a jejich závaznost vyplývá ze společenského konsenzu.
Ale podstatnější než vhled do společenského základu jazyka je, že nám tázající děti nabourávají běžný chod a nutí nás přemýšlet o tom, o čem nemáme ve zvyku přemýšlet. Dospělými se děti stávají teprve tehdy, začnou-li nesamozřejmé chápat jako samozřejmé. A tím spolu s dětstvím pomine nejen hravost, ale i přirozená filozofičnost. Jak poznamenává německý filozof Theodor Adorno, který v Kolmanově knize vystupuje vícekrát: „Věřím, že jsme původně filozofy a filozofie je z nás vymlácená naším oficiálním vzděláním.“
Jakmile se jazyk stane neviditelnou součástí našich životů, zakoušíme jeho arbitrárnost jako nutnost. Pro Kolmana má tento vhled širší důsledky: jazyk spočívá na mechanismu, který je příznačný pro společenskost vůbec. Stanovujeme si pravidla, ke kterým se následně chováme jako k čemusi nutnému.
Takováto proměna nahodilosti v nutnost je tedy výsostně sociálním výkonem. A co víc – tento výkon zasahuje i to, jak rozumíme sami sobě. Dobře to ilustruje povídka Stůl je stůl od Petera Bichsela. Vypráví o starci, který se nudí, protože se nic kolem něj nemění. Skutečnost rozhýbá tím, že obraz nazve postelí a vzápětí si do něho lehne. Na budík, který býval židlí, si sedne a šaty vytáhne z novin, které byly skříní. Sice nově rozdal karty a nudit se přestal, tato hra ho ale přišla draho – přestal rozumět sám sobě.
S tím souvisí fakt, že myšlení je rozhýbáváním toho, co sice považujeme za neměnnou nutnost, co je však sedimentovanou nahodilostí. A spočívá-li myšlení v rozhýbání skutečnosti, rovněž platí, že je jejím zesložitěním. Tam, kde by posluchač či čtenář čekal jasný závěr, kde jej dokonce předvídá, filozof změní směr a posluchačova či čtenářova mysl narazí. Pakliže rozhýbáváme skutečnost příliš směry, ztrácíme sami sebe, druhé a stáváme se směšnými. Pakliže rozhýbáváme skutečnost chytře, možná se stáváme filozofy. Z toho plyne i to, že přechod mezi blábolem a filozofií je neostrý. Obávat se filozofie, a tedy obávat se myšlení (byť filozofie přirozeně není jeho jediným projevem), je proto namístě. Blábol číhá za každým rohem filozofického výkonu.
Podle Kolmana je filozofický výkon nejčastěji výkonem dialektickým. Co to znamená? Abychom porozuměli jedné věci, mnohdy musíme porozumět věci jiné. A co víc: mnohdy je třeba porozumět věci, která se zdá být v protikladu k té, jíž chceme porozumět.
S tím souvisí vhled, který jde proti všemu, na čem stojí teze o takzvaných fake news. Kolman jej ilustruje na příkladu Galilea Galileiho, který je s oblibou považován za hrdinu, jenž povstal proti dogmatické církvi. Jenže už to je nejspíš fake news. Problém neměla ničemná církev, ale Galileo. To on nebyl schopen vysvětlit, proč pohyb Země, který činí cca 30 km za sekundu, není patrný na jejím povrchu. Církev se ocitla v roli dnešních ověřovatelů fake news a Galileiho tvrzení přikládala k zakoušené skutečnosti. A ono to nesedělo. Prostá fakta mluvila proti Galileově teorii.
Církev se ocitla v roli dnešních ověřovatelů fake news a Galileiho tvrzení přikládala k zakoušené skutečnosti. A ono to nesedělo. Prostá fakta mluvila proti Galileově teorii.
Obávat se filozofie, a tedy obávat se myšlení (byť filozofie přirozeně není jeho jediným projevem), je namístě. Blábol číhá za každým rohem filozofického výkonu.
Kdo je moudrý?
Být dialektikem znamená nepřestat se hýbat – ne proto, že by si chtěl člověk udělat jméno jako obzvláště povedený vtipálek. Hýbat se musíme, protože je sama skutečnost vtipná, tedy plná neočekávaných posunů. Vtip se tím stává smrtelně závažnou věcí.
Skutečnostní přeskupování lze ilustrovat Kleistovým spiskem Nejnovější vzdělávací reforma. Autor v ní tvrdí: obecně se má za to, že je lepší žít ve slušné společnosti než v neslušné. Jenže v dobré společnosti mravy pouze napodobujeme, a tím pádem samy upadají, naopak zkažená společnost vyžaduje, aby se člověk k mravnosti dopracoval svým úsilím. A taková zkažená společnost je tak mravnější než mravní společnost – vznáší na jednotlivce nárok autonomie.
Kleistův vhled je pro Kolmana dalším výrazem toho, že lidské duše a potažmo i společnosti jsou svou povahou neklidné. Zkušenost tíhne vždy jinam, než kde zrovna je. Tomu ostatně odpovídá Kolmanova koncepce skutečnosti: zahrnuje i to, co není, co by však být mohlo. Umění a rovněž humor poukazují k nesamozřejmosti toho, co je, a k možnosti toho, co není. Již tím činí náš jazyk bohatším a naši pozornost bystřejší, a díky tomu nás učí zakoušet více rozdílů, než bychom jinak byli schopni vidět.
Kdo je tedy moudrý? Třeba ten, kdo vidí více diferencí, než je běžné? Moudrost by tak nesouvisela s vyrovnaností anebo mravní zásadovostí, spíš je ochotou hýbat se spolu se skutečností a ve skutečnosti. Ze zřetele přitom nesmíme ztratit ani to, že my sami jsme skutečností. A tak ať chceme, nebo ne, v naších krocích jí vždy jdeme napřed, v našich činech ji spoluvytváříme.
Toto vyjití napřed mívá v případě nejpozoruhodnějších intelektuálních, ale i uměleckých či dokonce humoristických výkonů obzvláště podivnou podobu. Vzpomeňte na Galilea, který proti všem faktům tvrdil, že Země se hýbe. Nebo na starce, jenž prohlásil obraz za postel. Dobře, stařec to přehnal, když skříň prohlásil za noviny. Nic to nemění na tom, že pravda je zvláštní kategorie a občas jí jdeme napřed právě tím, že obraz za židli prohlásíme.
A že by jazyk možná vůbec nepoukazoval k něčemu podstatnému? Že by snad primárně nesloužil ani k přenosu informací, ale byl tu pro naše pobavení? Taková teze není výrazem nezřízené dovádivosti. Spíše tkví v základu filozofie. Již Platon ve svém Sedmém listu varoval před slabostí jazyka.
Jenže Vojtěch Kolman nevaruje a nad jazykem a jeho mezemi ani nepláče. Místo toho ukazuje, že důvodů ke smíchu je hodně. A to nejen proto, že komický je sám jazyk. Ta teze je širší: Co je skutečné, je komické. A jak víme od Galilea: tohle komično se navíc i hýbe.
Nějaká konkrétní doporučení, která bychom si mohli odnést? Třeba to, že včerejší vtipy dnes mohou působit vyčpěle, ale zas máme jistotu, že stačí sledovat skutečnost samu a další se dostaví.