Mileniálové normálně nenormální

Ona je bohatá, on bez peněz. Chvíli miluje ona jeho a chvíli zas on ji. Krouží okolo sebe, míjejí se, potkávají a zase jeden druhého ztrácejí. Dvacátníci, kteří se navzájem neustále zachraňují a tahají z osobních traumat. To je nový román spisovatelky Sally Rooneyové Normální lidi.

Kdo na něj nahlíží optikou obyčejného milostného příběhu se středoškolskými kulisami, bude zklamaný. Jistě, příběh lze číst jako klasickou young adult oddechovku, takový čtenář se ale připraví o neotřelý příběh (ne)normálních lidí.

Britský deník The Guardian napsal, že irská autorka Sally Rooneyová (1991) dokazuje, že o mileniálech lze skutečně psát, nikoli je pouze zesměšňovat. Autorka své postavy totiž neironizuje, jak je pro tuto generaci typické, naopak na ni nahlíží realisticky. Ukazuje, že u mileniálů zdaleka nejde jen o omílané klišé v podobě avokádového toustu a flat white s rostlinným mlékem.

O princezně a chuďasovi

Děj románu Normální lidé začíná v malém irské městě a točí se kolem Connella a Marianny. Zatímco Connell žije v miniaturním bytě se svou matkou, Marianne bydlí v obrovské vile na okraji města, kam chodí Connellova matka uklízet. A díky tomu se také sblíží. Oba působí jako téměř dokonalé protiklady.

Connell je spíše tichý a introvertní, přestože ho středoškolský kolektiv přijal mezi sebe. Marianne je v něm sice outsiderka, ale nemá problém dát svůj názor najevo, navíc vyniká inteligencí. Connell pochází z chudé, neúplné rodiny, Marriane patří mezi místní elitu.

Vztah mezi hlavními hrdiny nepřipomíná klasickou středoškolskou lásku, jak ji známe. Autorka se o to ostatně ani nesnaží. Marianne a Connell spolu totiž nechodí, jen spolu spí. Svůj vztah navíc před okolím tají. Ona je přece ta neoblíbená, která by mohla pokřivit jeho dobrou pověst. On se bojí, že ztratí kamarády, ona má strach, že ztratí jeho.

Hlavní protagonisty nespojuje pouze sexuální přitažlivost. Jeden na druhém kromě fyzična obdivují inteligenci a neobyčejný rozhled. Do jisté míry spolu v otázce školních výsledků soupeří. Podobně jako kdysi soupeřila ve škole sama autorka, aby si zajistila vytoužený „sociální kapitál“. V knize nechybí ani dialogy nad složitějšími politickými problémy, a jak je pro Rooneyovou typické, do knihy silně promítá své politické přesvědčení. Skrze své hrdiny kritizuje třídní rozdíly a podstatu peněz a netají se tím, že vychází z marxismu.

Až s dětskou naivitou se proto Marianne na začátku knihy podivuje, proč někomu majitel nedaruje prázdnou zchátralou budovu, když se mu nedaří ji prodat. „To je kapitalismus,“odpoví si zkroušeně. Neopodstatněná kritika „zlého kapitalismu“ale často působí jen jako výkřik, autorka ji nedotahuje do pomyslného konce, a už vůbec nenabízí lepší řešení.

Jakmile začnou Connell a Marianne studovat na dublinské univerzitě, jejich role v kolektivech se obrátí. Z opovrhované podivínky Marianne je najednou hvězda univerzitního života a přirozeně se zařadí mezi budoucí elitu irské společnosti, Connell není ve své kůži a na nový život ve velkoměstě si musí složitě zvykat. Ten ho totiž vytrhl ze starého uspořádání, kde vše mělo svůj řád. Ačkoli se oba pohybují v rozdílných kruzích, přitahují se k sobě jako dva magnety, byť s určitými pauzami, kdy se jeden druhému na cestě k dospělosti ztratí.

„Ví, že Marianne vtipkuje a flirtuje, protože mu chce ukázat, že se nezlobí. Mohl by jí říct: Marianno, fakt se moc omlouvám za to, co jsem ti udělal. Jenže ona mu tu možnost nedává, nebo on je srab, nebo obojí.“Marianne čím dál víc propadá sebedestrukci a Connell hledá svůj smysl života jinde, oba jsou však konfrontováni tím, jak daleko dokážou zajít, aby druhého zachránili. Ona se navíc dál utápí v nedostatku sebejistoty a touze být někým manipulována. Na jejím příběhu autorka bez příkras vykresluje, jak hluboko se do každé lidské bytosti vryje otisk vlastní rodiny

Paralely s debutem

Podobnost s Rooneyové prvotinou Rozhovory s přáteli, která v českém překladu vyšla loni, nelze přehlédnout. Autorka v ní opět vyprávěla obyčejné, ale nebanální osudy mladých lidí: o vysokoškolské studentce literatury z Dublinu Frances, básnířce, která vystupuje na básnických čteních s nejlepší kamarádkou a bývalou přítelkyní Bobbi. Lesbický vztah Frances a Bobbi zmiňuje autorka sympaticky, jenom tak mimochodem, jako prvek, který do současné literatury o čerstvě dospělých bytostně patří.

Frances a Bobbi si jsou po svém rozchodu nadále blízké, přičemž často jedna druhé nechtěně ubližují. Jednoho večera

inzerce se obě seznámí s fotografkou Melissou a jejím manželem, hercem Nickem, kteří jsou o deset let starší než ony. Bobbi si s Melissou velmi dobře rozumí, takže Frances začne Melissu trochu iracionálně nesnášet. A jejím pocitům nepomůže, když si začne milostný poměr s Nickem.

Vztah mezi studentkou a ženatým mužem působí sice jako klišé, v podání Rooneyové je ale osvěžující a se zajímavou dynamikou. Realistické a stručné sexuální pasáže jsou proloženy hlubšími debatami, z nichž vyplývá, že Frances dost neumí sdělit, co cítí, i když si je vědoma toho, nakolik to oběma může ublížit, navzdory tomu si ale nemůže pomoct. Mezi ní a Nickem je kromě tělesné přitažlivosti i intelektuální a emoční pouto, k radostnému milostnému vztahu s happy endem to má ale daleko. Komplikované vztahy, socioekonomická zamyšlení, jistá dávka mladistvé naivity a bezbřehá inteligence... To vše jsou atributy, které obě díla spojují.

Snaha o normálnost

Zvláštností knih Sally Rooneyové je absence uvozovek. Dialogy se s vnitřními promluvami graficky hladce prolínají, a jelikož se způsob vyjadřování postav moc neliší od způsobu vyprávění, čtenář může textem volně a nerušeně proplouvat. Nabízí se tak paralela třeba s českou autorkou Petrou Soukupovou, která uvozovky vypustila tak trochu z vlastní pohodlnosti, nakladatelství se to však podle jejích slov líbilo a text zachovalo v této podobě, bez jasně vytyčených dialogů.

Klasickou literární zápletku bychom však v Normálních lidech na rozdíl od děl Petry Soukupové hledali těžko. Jak už název napovídá, zápletku tvoří sám běžný život. A především dnešní dvacátníci a třicátníci si přijdou na své. Autorka umí čtenáře donutit zavzpomínat na vlastní první vztahy, otevřít zapomenuté soukromé bolístky, a možná i objevit dávno potlačené emoce. Je nutné také zmínit, že autorka román zasadila právě do období, kdy byla ona sama ve věku hlavních hrdinů.

A kdo jsou tedy ti normální lidi? Rooneyová v jednom z rozhovorů přiznala, že název vymyslela až ve chvíli, kdy měla hotový celý text. Je to dost možná stav, po kterém hlavní hrdinové na své pouti k dospělosti skutečně touží. Její dialogy, témata a postavy totiž rozhodně netrpí na stereotypy. Celý příběh tak lze číst jako cestu k tomu, jak být konečně normální a zbavit se veškerých traumat. Takových, která si sebou jako balvan taháme třeba celý život.

Nová Jane Austinová, J. D. Salinger nebo Elena Ferrante. Mladá irská spisovatelka Sally Rooneyová už stihla získat řadu obdivuhodných přízvisek. Letos na podzim u nás vyšla její druhá kniha Normální lidi.