Exil bez Chanelu? Nemožno
Česká televize nadělila koronavirem zkoušeným divákům vedle nesmyslu zvaného ČT3, o který když jeden zavadí, zírá, kam a pro co lze ještě sahat do televizních archivů, i reprízování skvělého seriálu BBC Panství Downton. Britská veřejnoprávní televize je mistrem v seriálové produkci a zvlášť vyrábí-li kostýmovanou sérii z historické epochy. Ukazuje se, že tvůrčí vášeň pro detail a dobovou autenticitu učinila z Britů nedostižné vzory, k čemuž jistě přispívá i účast příslušných historiků a poradců. Downton lze klidně sledovat dvakrát, třikrát a ani nevadí, že se v poslední sérii scenáristé úplně nevyhnuli selankovitosti.
Vztah našince k nobilitě je typickým vztahem plebejce, který majetek a výhody závidí, ovšem když se s nějakým knížátkem potká, klaní se a ručku líbá. Na tom všem se podepsala léta komunismu, ale ani předtím nebyla v našich zemích šlechta nedotknutelná, část české nobility zlikvidovala Bílá hora, dostavili se cizáci, aby se napakovali na konfiskovaném majetku. Za léta ale zdomácněli a k zemi získali vztah, jenže přišla první republika a zrušila je jako stav. Pochopitelně nejvíc s nimi zatočili budovatelé socialismu, do jejich sídel navezli jezéďáky, vojsko a jiné a ti se činili.
Ale abychom neodbíhali od seriálu
Downton, jeho atraktivita spočívá právě v traktování onoho neuvěřitelného trvání šlechtického stavu. Obraz tradice a kontinuity, již nepřerušila ani likvidace krále, ani války, je impozantní. Maně člověka napadá, jak by asi britská šlechta dokázala čelit takovým ranám osudu, jakým museli čelit její čeští kolegové po únorovém puči. Hraběnka Sternbergová ve svých pamětech třeba líčí svůj odchod do exilu z Československa v roce 1948. Zcela nevybavená pro praktický život si posteskla, že ložní prádlo ve vlaku bylo nemožné, a aby jízdu přežila, musela na polštář nakapat Chanel.
Právě neschopnost praktického života, nutné přizpůsobení se době a okolnostem tvoří část děje seriálu Downton – a je to téma velice nosné. Nabízí se tu i jiný pohled na britské kastovnictví, jakkoli se nám plebejcům jeví zaměstnání majordoma, lokaje a jiných služebných duchů trochu směšné (komu by se nevybavil Svatopluk Beneš, kterak s nehnutou tváří pronáší své, ano, pane). Služebnictvu se neděkovalo za servis, na druhé straně nemělo až tak málo sociálních jistot. Pracovní vztahy byly korektní, ale i hodně osobní, bylo to jedno společenství a každý z jeho členů měl určené místo – a ono to fungovalo. Tedy žádné, „Budete do nás střílet?! My do vás také, pani!“, jak hezky hrotí třídní uvědomění služky Anny Ivan Olbracht ve svém románu. Známe ale i jiný pohled, třebaz Gosford Parku Roberta Altmana, sarkasticky nemilosrdné ukázky mizerných kvalit panstva i jejich služebníků. I tak to lze, jelikož všude na světě jsou slušní lidé a gauneři, ať jsou to páni, nebo kmáni.
Obraz tradice a kontinuity, kterou nepřerušila ani likvidace krále, ani války, je impozantní. Maně člověka napadá, jak by asi britská šlechta dokázala čelit takovým ranám osudu, jakým museli čelit její čeští kolegové po únorovém puči.