Školy v USA vynikají v extrémech
Výkonný ředitel agentury JK Education Ondřej Kania o nerovných šancích ve vzdělávání a o školství v USA i Česku
Ve svých dvaceti sedmi letech je ztělesněním amerického snu v českých podmínkách. Pochází z rodiny, kde nikdo kromě strýce neměl maturitu, přesto si jako teenager vykorespondoval studium na střední škole v USA. Po návratu se stal úspěšným podnikatelem ve vzdělávání a založil čtyři soukromé školy. Sám se postavil na vlastní nohy, ale pořád o dětech, jako byl on, přemýšlí. „Samozřejmě že uspějí i děti, jejichž rodiče jim neumějí pomoct. Ale rozhodně ne všechny, které by to dokázaly, kdyby měly lepší podmínky neboli rovnější šance,“říká Ondřej Kania.
LN Vystudoval jste v USA střední školu. Než se dostaneme k tomu, jak se to stalo, chci se zeptat, jestli byla dobrá?
Moc ne.
LN Spíš průměrná, nebo dokonce špatná?
Ta škola byla dost specifická. Internátní škola, kde platíte jídlo i ubytování, vyžaduje od rodiny investici. A já jsem žádné peníze neměl. Podal jsem přihlášku na stovky škol. Nechtěl jsem do Británie ani do Kanady, i když jsou tam obecně školy levnější než v USA, a to i ty špičkové, ale ve Státech zase máte daleko větší šanci, že najdete sociální stipendium. Amerika mě navíc lákala. Obeslal jsem e-mailem čtyři sta pět set škol, přijalo mě jich celkem dost, ale jen dvě nabízely stipendium pokrývající devadesát procent nákladů. Což je hodně, ale pořád zbývá ještě pět šest tisíc dolarů plus cena za letenku a na to jsme doma neměli, takže přicházela v úvahu jen ta jedna, třetí, ve státě New York, která nabídla sto procent.
LN Kolik vám bylo, když jste si usmyslel, že půjdete studovat do Ameriky?
Asi patnáct.
LN Jak to, že jste uměl tak dobře komunikovat v angličtině?
Od jedenácti dvanácti let jsem hrál počítačové hry. Jakmile jsem dostal počítač, který to utáhl, začal jsem hrát hry na síti v angličtině s lidmi z celého světa. Tak se člověk naučí. Do toho jsem se navíc začal dívat na talk show Davida Lettermanna na YouTube, to je takový americký Kraus. Angličtina mi vždycky šla.
LN Čím jste podle vás americké školy zaujal? Nebo odpověď dostane každý, kdo jim napíše?
Osmdesát procent škol neodpovědělo, protože jsem na rovinu přiznal, že nemám žádné peníze. Nějaké školy se ale i přesto ozvaly, zaujala je asi moje národnost, tehdy totiž žádná z těch škol neměla historicky české či slovenské absolventy nebo jen pár. A můj příběh. Američané na ten rodinný, socioekonomický kontext velice dají. Možná je to dané tím, že je tam slabší sociální záchranná síť ze strany státu, lidé pomoc druhým vnímají víc jako svou věc. Myslím, že taky zapůsobila i moje dobrá angličtina, navíc jsem měl všeobecný přehled o americké politice. Takže jsem si je získal. Američany si musíte získat.
LN Jaký byl ten rodinný příběh, kterým jste zaujal?
Myslím, že je docela typický pro prostředí, kde jsem vyrůstal. Narodil jsem se svobodné mámě, když jí bylo dvacet čtyři. Neměla maturitu, prodávala v pekárně. V deseti letech jsem začal žít s prarodiči, bydleli dvě stě metrů od nás. Narodily se totiž sestry, které máma měla s jiným otcem, který ke mně neměl dobrý vztah. Do svých deseti jsem tedy žil v situaci, kdy mě otčím nesnášel a vyhazoval a máma mě bránila. Tam někde asi vznikl ten pocit, že potřebuju někam vyrazit na vlastní pěst a něco dokázat, aby mě jeden nemusel bránit a druhý si o mně nemyslel, že jsem k ničemu. U prarodičů to bylo dobré, byli laskaví a benevolentní, i když jsem byl občas šílené dítě. Měl jsem tam docela svobodu, mohl jsem si zkoušet různé věci, hrál jsem fotbal, pak jsem toho nechal a začal hrát hry na počítači… Nikdo se ve mně rodičovsky neprojektoval. Museli samozřejmě kvůli mně hodně obětovat ze svého pohodlí, to si teď zpětně uvědomuju. Od dvanácti jsem spal s dědou v jednom pokoji, takže ani jeden z nás neměl žádné soukromí… Myslím, že jsem díky té rodinné historii empatický člověk. Mělo to dost pozitiv, co se mého osobnostního vývoje týče.
LN A co škola?
Tak tady přecházíme k negativům. Na vlastní kůži jsem zažil, co to jsou nerovné šance ve vzdělávání, proto je to doteď moje téma. Jediný člověk, jenž má v naší rodině maturitu, je strýc, který si ji dodělal večerně – jako automechanik. Kromě něj jsem neměl v rodině nikoho, kdo by mi mohl s čímkoli do školy pomoct.
Zanedbal jsem základy fyziky a chemie a takovým žákům jako já škola nenabízela vůbec nic. Jak to už na běžných státních základkách na sídlišti bývá, jedou s těmi silnějšími. Těm ostatním, kteří nevědí, dají trojky, čtyřky a jde se dál. Takže já už jsem to nikdy nedohnal. Člověk v takové situaci má pak na rozcestí jen dvě možnosti: buď se smíří s tím, že rodina to neřeší a škola mu říká, že je blbý, protože má špatné známky, zatímco Anička vedle má vše vzorně splněné. Převezme tu představu druhých. Anebo se proti tomu vzbouří a řekne si, že to je úplně jedno, jaké má známky.
LN O rovném přístupu ke vzdělání se teď hodně debatuje…
Ale rovný přístup tady pro hodně lidí znamená všem měřit stejným metrem, to je to naše rovnostářství. Třeba když se diskutuje o maturitě, vidím to i ve své sociální bublině. Někdo prohlásí, že maturita přece není žádný problém, že on ji udělal v pohodě. A já se jich pak zeptám: „Kam jste chodili na školu?“A oni na to: „No na Keplera.“Nebo v Brně: „Na Vídeňskou.“To jsou ale tři procenta škol, kam chodí pět procent dětí s nejlepšími studijními předpoklady. My se vůbec nezabýváme socioekonomickou skupinou lidí, do jaké patří má rodina. Podle statistik OECD má Česko výrazně nízkou sociální mobilitu, to je prostě fakt.
LN Po návratu z USA jste se místo studia vysoké školy vrhl do vzdělávacího byznysu a už máte čtyři školy. Jak byste je popsal?
Všechny tři naše American Academy začínají vždy v 6. třídě neboli pokrývají druhý stupeň základní školy a střední školu. Pak máme ještě osmileté a čtyřleté Pražské humanitní gymnázium. American Academy v Praze má sto třicet pět žáků, gympl dvě stě šedesát, brněnská škola padesát a ta bratislavská šedesát.
LN Model „academy“jste převzal z Ameriky, kde jste vystudoval střední školu?
Nejdřív jsem v roce 2012 spoluzaložil agenturu, která sháněla stipendia zájemcům o studium v USA. Celý proces jsem dobře znal, takže to mělo logiku. Když to začalo vydělávat peníze, přemýšleli jsme, co s nimi. A mě napadlo, že by se ten proces dal otočit. Existuje velká skupina rodičů, kteří dítě do USA z různých důvodů nevyšlou, ale o podobný druh vzdělávání by stáli. Když jsme začínali, bylo mi třiadvacet a některé naše pokusy byly dost naivní, když se na to dívám zpětně. Ale už jsme se to naučili.
LN Inspiroval jste se tím, co jste sám jako student zažil?
Částečně. Objížděl jsem ale i další školy, kam jsme pak jako agentura umísťovali naše klienty. Zvaly nás na návštěvu, spoustu jsem jich viděl na vlastní oči.
LN Co se vám na školách v zámoří tak líbilo, že jste to chtěl přenést do Česka?
Americký koncept školy je velmi zajímavý, řekl bych inkluzivní. Mluvím teď o střední škole. Inkluzivní v tom smyslu, že se nedělí na odborné školy, gymnázia atd. Všichni studenti z jedné oblasti chodí do jedné školy, kde se zároveň mohou specializovat.
LN Jaké rodiny posílají děti do vašich škol?
Naši žáci jsou děti cizinců, kteří tady, většinou dočasně, pracují. Nebo jsou to děti z bilingvních rodin, kde je jeden rodič Čech nebo Slovák, nebo dokonce i plně české nebo slovenské rodiny, jež ale žily dlouho v zahraničí a vracejí se sem. Jejich děti předtím chodily do americké nebo britské školy a rodiny v tom chtějí pokračovat.
LN Pojďme ještě pokračovat ve srovnání amerického a českého přístupu ke vzdělávání. V čem vidíte další podstatný rozdíl?
Pro český vzdělávací systém je naprosto zásadní předávat informace a fakta, na tom je postavený. To bylo historicky vnímáno jako vzdělání: přístup k informacím. Ten se ovšem zejména v poslední době velmi otevřel, a my se přesto téhle představy pořád držíme. Ale s jakým výsledkem? V této souvislosti je dobré podívat se na mezinárodní testy PISA, které dělá OECD. Tam jsme někde v průměru a více méně na stejné úrovni jako Spojené státy americké. Přitom jejich systém na znalostech tolik nebazíruje, ba právě naopak.
LN Myslím, že si jako národ velmi potrpíme na všeobecné vzdělání, všeobecný přehled a že by někoho mohlo děsit, kdybychom vzdělávali tak, aby člověk znal jen něco ze své specializace, ale jinak byl jak pole neorané, což se o Američanech traduje, i když nevím, jestli úplně právem...
Tomu argumentu rozumím a souhlasím, všeobecný rozhled je velmi důležitý. Jak jsem ale říkal, testy PISA bohužel neukazují, že bychom v něm měli nějaký náskok, jde o průměrné výsledky. Studenti gymnázií u nás jsou na tom samozřejmě dobře. Ale obecně si myslím, že náš vzdělávací systém nefunguje dobře ani z hlediska předávání znalostí, na kterém si tak zakládá. Jsme posedlí centralizovaným zkoušením a učíme se na testy. Neznám ale žádnou studii, ani zahraniční, která by dokazovala, že se tímto způsobem zvýší kvalita vzdělávání.
LN Mně se zdá, že standardizací je teď posedlý celý svět. V Americe se netestuje?
Tam je to trochu jinak a my to na našich školách máme podobně. Například tam neexistuje závěrečná maturitní zkouška. Průběžně sbíráte kredity, a jakmile je nasbíráte, máte automaticky střední vzdělání. Znalosti se tam měří tak, že jednou za rok proběhnou srovnávací testy. Ale na ty se studenti nepřipravují. Cílem je zjistit, co reálně vědí.
LN Nevyčítají vám lidé, že kritizujete segregaci ve školách, ale sám ji svými školami vlastně podporujete?
Ano, stává se to. A já jim na to říkám: „Jak jinak mám ale bojovat se systémem, když chci ukázat, že to jde dělat i jinak? Co mám dělat jiného?“
LN Když na jaře zavřeli školy, v těch vašich byla distanční výuka od prvního dne nachystaná. Nabízeli jste i pomoc se zaučením jiným školám…
Ano, čekal jsem, že se školy zavřou. U některých našich žáků, kteří byli v Itálii lyžovat s rodiči, se objevil covid už v únoru, takže jsme si spočítali, že brzy přijdou i nějaká opatření. A připravili se na ně.
V patnácti jsem obeslal e-mailem čtyři sta pět set škol... Jen jedna nabídla stipendium pokrývající sto procent nákladů.
V USA neexistuje závěrečná maturitní zkouška. Průběžně sbíráte kredity, a jakmile je nasbíráte, máte automaticky střední vzdělání.
LN Jak to vidíte teď?
Druhou vlnu pokládám za naprosté podcenění situace. S tím souvisí i nezodpovědné otevření škol v září, které s sebou neneslo prakticky žádný komplexní, sofistikovaný plán a postupy, jež by eliminovaly riziko.
LN Média nyní zveřejňují predikce, že vinou korony a distančního vzdělávání, které často moc nefunguje, hodně dětí zaostane tak, že se to projeví i na kvalitě jejich dospělého života. Myslíte si to taky?
Myslím si, že u škol, jež si s distanční výukou poradily dobře, je jedno pololetí čistě online spíše pozitivní zkušenost, a to pro děti i učitele. Samozřejmě je mnoho škol, které i v této situaci fungují analogově, a tam, především u mladších dětí, to může mít významné následky a mnoho věcí budou bohužel muset dohánět.
LN Někdo tvrdí, že problém bude hlavně u druhostupňových žáků a středoškoláků, u těch z málo podnětného rodinného prostředí. Jsou obavy, že vypadnou ze vzdělávání, školy nedokončí a zůstanou státu „na krku“. Domníváte se, že něco takového hrozí?
To se určitě v některých případech může stát. Myslím si, že skutečně tisíce studentů kvůli svému špatnému rodinnému zázemí v posledním půlroce prakticky vypadly ze vzdělávacího procesu. Úkolem státu by samozřejmě mělo být tomu zabránit. V mnoha západních zemích to byla první věc, kterou řešili, když v březnu školy přešly na distanční výuku.