Mluvení lupení
– „Něco dobrodružného?“– „Co já všechno zažila, to si nedovedete představit... To je úplně jinej svět…“– „Lepší než v Praze?“pokusila jsem se propracovat k slibovanému. „No, to rozhodně, až na tu koronu,“naznačila odpich. „Nejhorší to bylo v březnu v Kodani.“– „Pobýváte v Kodani?“– „Ne, v Německu. V Kodani jsem jen spala na lavičce…“– „Na lavičce? Proč jste nejela domů?“–„Jak jsem mohla jet domů, když jsem neměla pas?“– „A jak jste přišla o pas?“– „To je dlouhá historie. Nedá se vylíčit jen tak. A já jsem tu jen na skok…“
Zdá se vám, že moje společnice nakonec víc mlčela, než mluvila? Opak je pravdou. Mluvila pořád, akorát nic neřekla. Jako tenkrát na lavičce dětského hřiště, což tam bylo běžné, skoro norma. To jen já na sebe a své nejbližší práskám kdeco. Občas přemýšlím proč. Možná čekám něco jako reciprocitu. Tady je kousek mojí story. Nechce dát taky někdo něco do placu? Sdílení může být totiž skvělé, úlevné i poučné, a při troše přehánění dokonce i zábavné. Jen by se neměl přepálit úvod, zvlášť při korzování, protože začnou bolet nohy. Mě tentokrát začaly, takže jsem se nedozvěděla, co je v Německu lepší než u nás ani co se stalo v Kodani. Jedna z mnoha zkušeností, které vysvětlují moji dlouhodobou preferenci psaného slova před mluveným. „Ty pořád něco čteš,“diví se mi doma a poukazují na vynález sluchátek, podcastů a audioknih. Sem tam mě muž naláká k poslechu něčeho, co – jak říká – musím slyšet, protože je to hrozně zajímavé. Netvrdím, že není. Jen je tam toho zajímavého pět vět ze sto devadesáti, a ještě až skoro na konci hodinové relace. Na papíře bych je vyhmátla za pár minut.
Nedávno jsem z nedostatku jiné náplně deštivého odpoledne sledovala jakousi diskusi v Poslanecké sněmovně. Co se dalo říct během dvou minut (s rezervou), roztáhlo se na patnáct, kolik řekl jeden, tolik chtěl říct i další, a další radši ještě víc.
Mluvení lupení. Perly se v něm hledají těžko. Ale stejně bych zase šla strašně ráda s někým na pokec. Nejspíš proto, že i lupení je člověku občas třeba.
RADKA KVAČKOVÁ