Jak Nizozemci poctili Mira Švolíka
Letos šedesátiletý Miro Švolík, jeden ze Slováků, kteří v druhé polovině osmdesátých let restartovali fotografii na pražské FAMU, má novou monografii. Vyšla v amsterodamsko-antverpském nakladatelství Voetnoot. To není vtip: Švolík je s Belgií a Nizozemskem víc než zadobře. Jeho kniha, provedená v anglicko-nizozemsko-slovensko-českém znění, je u jmenovaného nakladatelství už třetí. A navíc Švolík v tamějším regionu opakovaně vystavoval: skupinově i sólo. Nakladatelská dvojka Henrik Barends & Anneke Pijnappel svému Čechoslovákovi prostě rozumějí.
Tělo jako znak
V monografii je na šedesát fotek a zabírá roky 1986 až 2018, tedy vlastně celou Švolíkovu kariéru. Mimochodem v šestaosmdesátém vzniklo i nakladatelství Voetnoot. A mimochodem podruhé: ten nakladatelský podnik se o českou kulturu zajímá i jinak. V řadě Moldaviet, tedy Vltavín, vycházejí už druhou dekádu knihy české prózy. A vycházejí taky mimo tuhle řadu, nejnověji Citlivý člověk Jáchyma Topola. Švolík do nakladatelského profilu pasuje báječně. Voetnoot si totiž zakládá na mezioborovosti, na přirozených souvislostech mezi poezií a esejistikou, románem, výtvarným uměním, fotografií nebo designem. Jeho aktuální monografie, nazvaná Pocta všem mým inspiracím, je postavená právě podle takového mustru. A nejen monografie, vlastně celé dosavadní Švolíkovo dílo.
Miro Švolík není fotograf tradičního typu. Své práce spíš instaluje, aranžuje, režíruje. Míchá fotografii s jistou divadelností, ostatně typickou i pro jeho dávné kolegy z FAMU, od Tona Stana po Vasila Stanka. A používá i postupy, spojované spíš s výtvarným uměním, například s land-artem, happeningem nebo akcí, ale i koláží. A zajímá ho samozřejmě grafický design, hlavně v nejnovějším cyklu, který dal monografii jméno. Tady hrají hlavní roli jednoduché geometrické tvary, rozvinuté lidským prvkem. Na prvním místě tu rezonuje konstruktivistická typografie Sutnara nebo Teigeho, na druhém pak obecnější umělecká práce s tělem jako znakem. S tím už ale Švolík začínal. Když nalistujeme v retrospektivně poskládané monografii šestaosmdesátý, najdeme tu těla hravě vyskládaná v krajině. Zabraná
z nadhledu a sledující vždycky ještě nějaký vyšší, druhý plán.
Každým coulem
Tělo je pro Švolíka součást nadosobního celku. Nejlépe nahé, nejlépe v kontextu, který má jistý komický potenciál. Jeho práce jsou hry, puzzle, konstelace. Ačkoli fungují v ploše, hravě atakují jak prostor, tak čas. Střídáním měřítek, dynamickým nábojem konkrétních scén. Třeba když zmnožená těla letí poskládaná jako hvězdy vesmírem. Nebo když malý muž dramaticky přesouvá výřezy z těla velké ženy. Anebo v kombinacích člověka a ryby nebo ptáka. Barevnost je přitom vždycky omezená: Švolíkovu dílu sluší nejvíc černobílá, rozšířená nanejvýš o barvy nahého lidského těla. A dynamika je patrná nakonec i z celkového uspořádání monografie, které je jasně vývojové. Od široké krajiny, otevřeného prostoru spěje k neutrálnímu interiérovému pozadí, jemuž dominují vybrané tělesné partie: střídavě mužské a ženské nohy.
Mimořádné grafické zpracování knihy pak výše zmíněný potenciál Švolíkovy fotografie jen umocňuje. Vše tu ladí, hraje do noty. Jde o jasný celek, souzvuk písma, textu, fotografie a výtvarného umění. Funkční soulad Švolíkovy poetiky jak s povahou stručné a přesné průvodní studie Erica Mina, tak s grafickým pojetím Barendse & Pijnappel. Ta monografie inspiruje z jakéhokoli úhlu, každým coulem.
Tělo je pro Švolíka součást nadosobního celku. Nejlépe nahé a v kontextu, který má jistý komický potenciál.