Přece kvůli koroně nezrušíme civilizaci
Říká dirigent a zakladatel souboru Collegium 1704 Václav Luks o špatné situaci hudebníků při druhé vlně epidemie covidu-19
Umělci byli na jaře velmi optimističtí, vidíte nynější situaci rozdílně?
To není pouze ve vnímání umělců. Cítíme to ve společnosti obecně. Jaro v kontrastu s podzimem byl takový happening, přinejmenším v naší zemi. V lidech epidemie probudila to lepší, cítili jsme solidaritu. Lidé šili roušky, skládali se na přístroje, muzikanti pořádali koncerty ve vnitroblocích. Obecně se říkalo, tohle jsme překonali, na podzim začneme znovu hrát. Sice jsme v září začali hrát, ale okamžitě se to utnulo, a když už je to podruhé, jsou rezervy pozitivní energie někdy vyčerpané. Na spoustu lidí situace dolehla s daleko větší intenzitou.
A jsou také vyčerpané finanční rezervy, třeba vašeho souboru?
Samozřejmě žádné větší finanční polštáře nejsou. Odpadly nám téměř všechny zahraniční koncerty, ze kterých soubor žije, situace je skutečně kritická a v této podobě dlouhodobě neudržitelná. Nicméně tím, že jsme měli naplánované ambiciozní projekty do konce roku, které se nerealizovaly, a nějaké peníze nám zbyly, nějakým způsobem fungovat můžeme, a navíc se nám podařilo získat podporu ze záchranných balíčků ministerstva kultury. Snažíme se kompenzovat nemožnost veřejného hraní výrobou videí, streamovaných koncertů a dávat hudebníkům nějakou práci.
Řekl bych, že individuální hudebníci jsou na tom asi hůř než organizace, navíc každý hudebník sám o sobě řeší specifickou situaci a určitě se mezi nimi najdou tací, kteří jsou na limitu svých existenčních možností. Soubor, i když po nějakou dobu utlumí činnost, může znovu nastartovat. Ale když platíte hypotéku, chodí vám složenky, tak si půlroční odklad dát nemůžete.
Máte nějaké zprávy, jak by se podmínky pro hudbu měly uvolnit?
Nemáme, máme neoficiální zprávy, že veřejné koncerty do konce roku nebudou. V Německu také nejsou, ale jsou země, kde se až do poloviny listopadu hrálo, například Rakousko.
Jsme tu tři čtvrtě roku s virem a dalo by se říci, že máme stejný problém v různých zemích, a navzdory tomu neexistuje jednotná metodika přístupu k němu. Na jedné straně žijeme v době moderních technologií, sonda Voyager 1 opustila před třemi roky Sluneční soustavu, a na druhé straně máte pocit, že žijeme ve středověku, kdy řádily morové rány a každé město si epidemii řešilo po svém. Jako byste měli pocit, že v některých zemích se virus šíří převážně zpěvem a v jiných zemích je naopak koncertní síň tím sterilním prostředím, kde se nic stát nemůže.
Organizátoři Pražského jara říkají, že nikdo není schopen pro příští měsíce dát nějakou prognózu. Může v tomhle provizoriu branže přežít?
Přežít může. Otázka je, v jakém přežije stavu. Ono se to nezdá, ale mění se vnímání i potřeby lidí. Včera jsem se bavil s naší německou agentkou a ona se zděsila toho, že když si prohlížela fotky z koncertů před koronou, při pohledu na plný sál intuitivně nadskočila, to je přece nebezpečné. V hlavách lidí nějaký strach či respekt z toho, že by se mohl potkat s větší množstvím lidí, může vyvolat dlouhodobě potíže. Nebudou se chtít na koncert vydat, řeknou si, že je to nebezpečné.
Tohle už bylo viditelné v září, kdy se koncertovalo a kdy chodilo o deset patnáct procent méně posluchačů.
Daleko méně, víme, jaké problémy měla například Dvořákova Praha, kde koncerty bývají vyprodané. My jsme na tomto festivalu hráli začátkem září, kdy se o druhé vlně ještě nemluvilo, Beethovenovu Missu solemnis a z tisíce lidí, kteří směli do Rudolfina, přišla polovina.
Na druhou stranu náš poslední veřejný koncert byl v Madridu na konci října. Situace tam byla v kontextu Španělska nejhorší a Madrid byl uzavřený, bez důvodů nesměli obyvatelé opouštět město. Ale koncerty i divadelní představení se tam konaly, s tím, že kapacita sálů byla omezena, a do sálu s omezenou kapacitou 1300 lidí diváci přišli. Je to dáno i lokální tradicí. Nějaká omezení byla, ale řešilo se to.
V Německu měly regiony různé předpisy, ale dobrý přístup byl v tom, že povolení koncertu podléhalo hygienickému úřadu. Pořadatel předložil hygienický koncept, co udělá, aby to bylo bezpečné, a lokální hygienický úřad to buď povolil, nebo se dál jednalo. Zatímco u nás to bylo možné s omezením publika – a najednou ze dne na den se vše zaseklo. Postrádal jsem nějakou fázi, kdy by bylo možno zohlednit, že kulturní akce jsou různého druhu, některá může být bezpečnější, a pořadatel si dá velkou práci, aby to bylo bezpečné, a je to například daleko bezpečnější, než si jít nakoupit do Teska. Obzvlášť v tak malé zemi, jako jsme my, by byl individuální přístup možný; i v tom osmkrát větším Německu existoval, ale u nás se to plošně zamázlo.
Navíc ten náš současný systém PES postrádá v mnoha ohledech logiku. Zatímco ve třetím stupni budou již s jistými omezeními otevřené restaurace a pivnice a konzumace alkoholu na veřejně přístupných místech může probíhat bez omezení, kulturní akce pro diváky si musí počkat na stupeň druhý. Je těžko uvěřitelné, že někdo přišel na to, že pivnice, kde lidé sedí bez roušek, konzumují a baví se, je bezpečnějším prostředím než koncertní sál, kde disciplinovaní diváci mohou sedět s rouškami v rozestupech, po většinu času mlčí, dívají se jedním směrem a nic nekonzumují.
U restaurací se mluví o zániku minimálně třiceti procent podniků, jaké je to v hudbě?
Chci upozornit na jeden fakt. Přístup ministerstva kultury je sice správný, ale pouze částečně, ale rozhodně není všespasitelný. Skrze granty určené souborům, které mají nějakou minulost a renomé, a skrze podporu těchto souborů se sice podpora dostane až k mnohým hudebníkům. Tím sítem však propadne obrovské množství hudebníků na volné noze. Nemluvím o hudebnících, kteří jsou někde zaměstnaní a ve volném čase chodí po „kšeftech“, jak se příležitostnému zaměstnání muzikanta říká, byť i pro ně může být ztráta vedlejšího příjmu dramatická. Mluvím teď o množství muzikantů, kteří vytvářejí jméno české hudby v zahraničí, kteří jsou nejlepším exportním artiklem, top, co česká hudba nabízí. To se týká například komorních souborů; jsme velmocí komorních souborů, podívejte se jen na scénu smyčcových kvartet, kolik špičkových kvartet naše země nabízí, jakou mají pověst, kolik sbírají cen a jak hrají na prestižních pódiích. Těm odpadlo úplně všechno a jsou to právě špičkoví hudebníci, kteří zasvětili svůj život úzce specializované práci.
Můžu opustit klasickou hudbu – kolik skvělých jazzmanů, a to jsou skuteční idealisti, kteří nemají žádný finanční polštář, je bez práce? Jazzmani myslí jinak, své muzikantské víře zasvětí život a to je protipól showbyznysu, protipól komerční sféry.
Tihle lidé jsou z velké části nuceni hledat si jinou práci. A kdyby to trvalo dlouho, tak třeba zjistí, že u toho klidně mohou zůstat, protože mnoho z nich živí rodiny, platí složenky. Potom mohou dospět do bodu, kdy návrat může být strašně obtížný.
Je to v zahraničí řešeno lépe, vyzráli na to někde?
Ve Francii mají systém „intermittence“, který se týká všech uměleckých profesí a funguje permanentně. Je to systém sociální podpory umělců. Pokud je umělec několik let aktivní, může si dovolit třeba roční přestávku, aby mohl připravovat nový projekt, a z těchto zdrojů je mu vyplácena kreativní podpora, která kompenzuje předchozí příjem. V Německu je speciální pojištění pro hudebníky, mají naprosto jiný sociální systém, má to výhodu, protože jejich příspěvky do pojištění jsou proti jiným podnikatelům zredukované, je zohledněno specifikum jejich povolání.
Některé země byly na podobnou situaci svým systémem podpory kultury lépe připraveny, některé hůř, jiné vůbec. Konkrétní reakci na současnou situaci nevyřešil nikdo dobře. Na druhou stranu, pětadvacítka, záchranné balíčky ministerstva kultury, teď 60tisícová podpora z ministerstva průmyslu, to jsou významné finanční objemy, které se vyhradily na podporu umělců na volné noze. Jsou ale země, kde se nevyhradilo vůbec nic, a to daleko bohatší země, jako například Itálie nebo Velká Británie. V Polsku, pokud mám informace od kolegů, ti, kdo si to administrativně vybojovali, od března dostali 400 eur.
Byť situace u nás není růžová, zdaleka není nejhorší, překvapivě. Je však třeba dodat, že vzhledem k tomu, že od podzimu si musí hudebníci na volné noze platit zálohy na zdravotní a sociální pojištění v plné výši, bez ohledu na to, že nemohou vykonávat svoje povolání, velká část této podpory se velmi rychle vrátí do státní kasy.
Skrze granty se sice podpora dostane k mnoha hudebníkům, tím sítem však propadne spousta těch na volné noze
Bude se náš přístup k epidemii po tolika měsících nějak modifikovat?
Zvyknout si budeme muset, to beze sporu. Myslím si hlavně, že je důležité najít nějaký zdravý střed, jakým k té epidemii přistupovat, a může se stát, že epidemie se budou opakovat, provázely nás po tisíciletí, tak proč by nás nyní neměly provázet? Teď je to korona 19, může to být i korona 21, korona 22. Přece kvůli tomu nezrušíme civilizaci.