Covid a uhlí: tragédie naše i našich dětí

VPraze budou tento týden rozhodovat, kdy Česko ukončí těžbu uhlí. Uhelní miliardáři trvají na termínu 2038. Ti nejodvážnější občané žádají rok 2030. Tvrdá vědecká data říkají, že včera bylo pozdě.

V zemi, kde v důsledku epidemie dosud oficiálně zemřelo přes 8000 lidí a kde bude při vánočních stolech chybět nejméně 12 000 otců, matek, přátel, se meditace o uhlí a roku 2030 či 2038 mohou jevit surreální. Před pár dny zveřejnil Bloomberg hodnocení odolnosti zemí světa vůči covidu-19. V žebříčku 53 zemí skončilo Česko na 49. místě – hluboko za Bangladéšem, Egyptem, Nigérií. V počtu ohlášených obětí epidemie je dnes Česko na 9. místě v Evropě: v těsném závěsu za Černou Horou, Bosnou a Hercegovinou a Severní Makedonií. V zemi Karla Raška, muže, který vedl fenomenální světový program eradikace neštovic a zanechal v celém Československu generaci špičkových epidemiologů, zjevně něco smrdí. Pronikavě.

Skoro jako uhlí spalované v Počeradech, Tušimicích nebo Chvaleticích.

Diskuse o českém uhlí a roku 2030 nebo 2038 je do jisté míry skutečně bizarní. Vždyť my dnes nevíme, ani co s našimi společnostmi bude v roce 2021 nebo 2022, natož v těch vzdálenějších. Pamatujete si ještě fantazie ze sjezdů KSČ z 80. let, podle kterých jsme v roce 2000 měli na radostné cestě do komunismu vyrobit tolik a tolik oceli či škodovek?

České elity: Po nás potopa Bizarnost českého diskurzu o uhlí se silně podobá zhoubné směsi ignorance a lhostejnosti, kterou české politické elity a část společnosti projevují k masovému umírání Čechů na covid-19. I v diskusi o klimatické krizi a uhlí se Češi bohužel vyprofilovali jako opory zpátečnictví v Evropě. Národ s jednou z nejstarších univerzit ve střední Evropě, s vynikajícími vědeckými tradicemi, s humanistickým dědictvím Masaryka a Havla, dnes na scéně EU a světa působí bok po boku s Poláky jako jakýsi malý Trumputinstan. Kdo by si to byl v roce 1992, kdy se rozpadalo Československo, pomyslel?

Masové umírání v epidemii i lhostejnost k přežití vlastních dětí za 10–20 let je tragickou ukázkou politiky českých elit v duchu „po nás potopa“a kašlat na vědu. Oproti začínající destabilizaci klimatického systému Země je současná pandemie slovy Ivana Ryndy jen „něžně dávkována krize“. Jakási „škola hrou“pro krize budoucnosti. Neschopnost politických a kulturních elit učit se z omylů a chyb a naopak ochota občanů masově podléhat dezinformacím a popírat vědu – ať už epidemiologii, nebo klimatické vědy – nám velké šance do budoucna nedává.

Nenechte se prosím zmýlit tím, že píšu zpoza řeky Moravy. Bylo by absurdní dávat Slovensko komukoliv za vzor osvícenosti a odpovědnosti. Naše toxické Nováky jsme mohli přestat dotovat ze státního rozpočtu před mnoha lety a ani umírat v epidemii jsme nemuseli po stovkách. Nováky ale pro politickou verchušku sloužily jako skvělý zdroj „alobalových briket“– hrubých svazků bankovek chráněných proti požáru alobalem. Výsledek směsi nekompetentnosti, ignorance a korupce. Tak jako jí je i pokračování spalování uhlí v Česku.

JURAJ MESÍK analytik globálních trendů a rizik

Autor působil jako starší specialista World Bank ve Washingtonu D.C.