Nevyhnutelný vpád barbarů
Nová svobodná éra Národního divadla se datuje od konce roku 1989, dnes tedy má první scéna za sebou víc než třicet let v normálních podmínkách. Jak těžké bylo a stále vlastně je hledání smyslu první scény, tedy především její činohry v moderní době, mapuje kniha Aleny Zemančíkové Zpětné zakreslení cesty.
Za minulého režimu byli do čela důležitých divadel ředitelé dosazováni stranou a vládou, a tak, jak autorka v úvodu připomíná, nikdo nebyl připraven šéfovat velkým národním institucím, Národní nevyjímaje. I proto první období po listopadu výrazně charakterizují zásadní personální změny, proměny souborů, a to vše se neobešlo bez zjitřených emocí. Autorka se snaží analyticky rekapitulovat tuto vzrušenou dobu a poctivě připomíná řadu již dávno zapomenutých detailů. Skutečně je velmi poučné takto si paměť osvěžit.
Knihu řadí do třech trefně nazvaných kapitol – první se jmenuje Vpád barbarů, druhá Dramaturg z Moravy a třetí Šéf nové generace. Končí tudíž u šéfování Michala Dočekala, což má jistou logiku, Dočekal do jisté míry završil polistopadovou dramaturgicko-inscenační proměnu Národního divadla a dokázal také první scénu vřadit do evropského kontextu.
Onou první částí s názvem Vpád barbarů je samozřejmě myšlen vstup prvního porevolučního šéfa, režiséra Ivana Rajmonta, který postupně přivedl řadu „svých herců“, z nichž někteří byli ze studiových divadel, kde byli zvyklí na flexibilní a tvořivý způsob práce. Rajmont, který měl za sebou éru v Ústí, režie v Liberci, v Hradci Králové, na Zábradlí, to jako nový šéf měl opravdu těžké.
Zemančíková připomíná, že tradicionalisté, kteří ho odmítali, především jeho režijní dílo vůbec neznali. Rajmont pak léta slýchal posměšné poznámky, že do zlaté kapličky přivedl herce ze sklepů, chtěl strhat zlaté portály, zničit jeho tradici a úctyhodnost. Bylo to jeho právo a volba, a přesto to vyvolalo značné animozity a uražené odchody zasloužilých umělců, které divadlu vůbec neprospěly. Ostatně jedním z herců ze sklepů byl Miroslav Donutil, který se zanedlouho stal emblematickým umělcem první scény.
Devadesátá léta, to byl režijní triumvirát Rajmonta, Jana Kačera a Miroslava Krobota. Rajmont si přivedl svého dramaturga, proskribovaného Otakara Roubínka, který však poměrně záhy zemřel, což byla pro nového šéfa rána, s níž – jak přiznal – se nikdy nevyrovnal. Otázce proměny dramaturgie se Zemančíková také věnuje, všímá si i fatálního nedostatku současných českých her, který v podstatě trval až do poslední třetiny devadesátých let. Reflexe současnosti či nedávné minulosti měla víc podobu ostýchavých pokusů než regulérních dramatických textů.
Následující část první kapitoly se věnuje vybraným inscenacím prvního desetiletí, které charakterizovaly proměny činohry, ať už šlo o omyly, nebo úspěchy. Řekla bych, že jsou výborně vybrané a lze na nich dobře demonstrovat vývoj. Od problematického uvedení Topolovy hry Sbohem, Sokrate až po nedoceněného Krejčova Fausta. Zemančíková volí metodu, která pomáhá vidět inscenace v pluralitě názorů, hojně využívá dobové kritiky, rozhovorů a dalších reflexí, aniž by se ovšem sama vzdala svého pohledu. Názory a postoje české divadelní kritiky jsou svým způsobem druhým tématem knihy. V druhé části Dramaturg z Moravy, kde postupuje stejně, se do jisté míry pokouší obhájit dobu šéfování Josefa Kovalčuka, která byla problematická. Závěrem například píše, že nebýt fiaska s uvedením dvou současných her v samém závěru Kovalčukova funkčního období, nejeví se prý bilance uměleckých výsledků tak špatná, jak by se mohlo z některých mediálních výstupů zdát: „Mnohé, co bylo za Kovalčukovy éry započato, se rozvinulo v následujících letech.“
To je tvrzení, s kterým lze polemizovat. Kovalčuk byl sice zkušený divadelník, měl za sebou úspěšnou éru v Hanáckém divadle, ale Národní je jiná disciplína. Jako zásadní linii stanovil uvádění domácích textů, a nebyl to šťastný záměr. Česká klasika je nevyrovnaná a sotva se mohla stát základem pro tak široký repertoár, jaký činohra ND musí mít. Kovalčuk také vypustil současné zahraniční drama, což činohru odtrhlo od reality. A nepomohlo ani hojné uvádění nepravidelných textů, na které sázel. Kovalčuk odcházel z Národního s hořkostí a rozezlený na divadelní kritiku, která ho nešetřila. I když při listování touto kapitolou znovu vyvstávají jasné úspěchy jeho období jako třeba skvělá Ševčíkova režie Bernhardovy hry Před penzí nebo Pitínského Maryša, nepovedených nebo nešťastných inscenací bylo bohužel víc. Josef Kovalčuk se zjevně na šéfovském postu trápil, ale nebyl ochoten to přiznat zřejmě ani sám sobě, jeho představy o podobě činohry vycházely z jiné poetiky, než kterou bylo možné aplikovat na první scénu.
Třetí kapitola patří úctyhodným dvanácti létům Michala Dočekala na postu šéfa činohry a jde také o nejobsažnější část knihy, opět jsou zde připomínány nejenom inscenace, ale dramaturgicko-inscenační posuny a nové projekty. Dočekal nastoupil do funkce v plné síle, nabitý energií a ambicemi a pochopitelně přivedl své dramaturgy, například výraznou Lenku Havlíkovou Kolihovou, neúnavnou iniciátorku a propagátorku současných dramatiků a autorského divadla. Hned na počátku uvedl v život projekt Bouda, kde se uvedly provokativní a současné texty od Sarah Kaneové až po Wernera Schwaba.
Inscenace, které Zemančíková popisuje, dobře dokumentují změny, často něco nového otevíraly, takže se po zásluze Dočekalovo období jeví jako velmi dynamické. V kapitole Politická čtverylka se autorka dotýká největšího maléru svobodných třiceti let a tou je záliba ministerstva v náhlém odvolávání ředitelů Národního divadla, která mívá rozměry trapné frašky. Pozitiv Dočekalovy éry je opravdu dost, schopnost jeho týmu reagovat na aktuální dění se třeba promítla do řady inscenací týkajících se světové finanční krize, přínosem bylo i hostování Jana Nebeského, které pokaždé pěkně rozčeřilo vody. Nebo hostování Roberta Wilsona, s jehož inscenací 1914 pak Národní úspěšně objíždělo Evropu, i když doma příliš nezaujala.
Dočekalova snaha být součástí evropského divadelního kontextu Národnímu velmi prospěla. Zpětné zakreslení cesty je prvním ucelenějším a podrobnějším pohledem na dobu, která byla pro naši první scénu a soubor činohry složitá i bouřlivá. Na jejím začátku z mlhy vystupovaly jen obrysy budoucí cesty, ale když Michal Dočekal předával žezlo novému šéfovi Špinarovi, patřila činohra ND navzdory vší kritice a věčné nespokojenosti již stabilně k jednomu z umělecky ambiciozních pražských divadel, jak píše Zemančíková. A to je velký posun od národního svatostánku, od kterého se očekávalo, že bude střežit čistotu české kultury a jazyka a pěstovat hlavně klasiku.