Dohodněte se
Je povinností obou komor parlamentu nepřipustit ústavní krizi
stavní soud rozhodl správně, ale trochu pozdě. Navedl svým nálezem sice zákonodárce na správnou cestu, ale budou ji muset urazit v lichvářské lhůtě několika málo měsíců, protože jinak může nastat ústavní krize neřešitelných rozměrů.
Ústava říká, že volby do sněmovny se u nás konají poměrným způsobem na základě přímé, rovné a tajné volby. Slovo rovné znamená, že ať odevzdáte svůj hlas v Chebu, nebo v Brně, musí mít stejnou váhu. Tato zásada je u nás porušena od roku 2000, kdy si smluvně-opoziční duo Zeman–Klaus vynutilo změnu volebního zákona, která díky zavedení d’Hondtovy metody přepočtu hlasů na mandáty v souběhu s nestejně velkými volebními kraji způsobila, že strana „první na pásce“měla být co do počtu mandátů výrazně zvýhodněna na úkor menších stran z druhého konce volební škály. Pánové to měli hezky vymyšleno: Jednou vyhraje volby ČSSD a bude za asistence ODS vládnout, a podruhé to bude naopak. Jenže ono se to nepovedlo. Odstranění d’Hondta a také progresivního aditivního kvóra pro koalice zařídil Ústavní soud, a tím i zúčtoval s jednou neslavnou érou české politiky, i když to takto zkratkovitě ctihodný ÚS jistě nemyslel.
Teď záleží na obou komorách parlamentu, zdali se dohodnou na takové novele volebního zákona, která bude nález soudu respektovat. Lidovecký nestor Šrámek, který dával dohromady mnohočetné prvorepublikové vládní koalice, měl takovouto zásadu: Dohodněme se, že se dohodneme. Tehdy se ovšem schopnost kompromisu považovala v politice za přednost, a ne za slabost, jako v případě české pravice zkraje 90. let.
Co v úvahu nepřipadá a co ano Ministr vnitra Jan Hamáček, jehož resort má volební agendu na starosti, předestřel několik návrhů na řešení současné situace. Autor těchto řádek se, pane ministře, omlouvá, ale přinejmenším jedna z vašich variant je pro něj intelektuálně příliš náročná. Ty tři další jsou pozoruhodné. Nicméně, předešleme následující: Politické strany a hnutí jsou u nás organizovány až na výjimky po krajské linii, takže by nesnesly, kdyby ztratily kontrolu nad sestavováním kandidátek. Pokud by se Česko, podobně jako ve volbách do europarlamentu, stalo jedním volebním obvodem, bylo by na kandidátních listinách stran více než 200 jmen a krajské stranické orgány by nad takovými kandidátkami ztratily kontrolu. Zrovna tak nepřipadá v úvahu, aby se za účelem voleb sloučily vždy dva stávající kraje. Představte si, jak se „Pardubáci“domlouvají s „Hradečáky“na společné kandidátce. Navrhujete ještě čarování s matematickou formulí přepočtu hlasů na mandáty, ale páni poslanci, které autor tohoto textu oslovil, tomuto vašemu plánu příliš nerozumějí.
Brilantní je ovšem váš nápad nápadů: Zruší se d’Hondt, hlasy od voličů se sečtou za celou republiku a z celostátní úrovně se odpovídající počet mandátů přidělí kandidujícím stranám a hnutím podle toho, kolik hlasů obdržely v jednotlivých volebních krajích. Všechno se to místo drastického d’Hondtu přepočítá „shora dolů“, a nikoliv jako dosud „zdola nahoru“podle nějakého přísně proporcionálního, například Hagenbach-Bischoffovu modelu, podle něhož jsme volili až do opozičně-smluvní novely volebního zákona v roce 2000. Ano, znamená to druhé skrutinium, v němž se přerozdělí přísně poměrně hlasy, jež nebylo možno přidělit stranám v prvním skrutiniu (kole). Ta procedura je o 24 hodin delší, ale náš statistický úřad ji bravurně zvládal. Zbude-li i po druhém skrutiniu pár neobsazených mandátů, mohla by je jako bonus získat první strana na pásce. Když bude současně s d’Hondtem odstraněno brutální aditivní kvórum pro volební koalice, spravedlnosti bude učiněno zadost.
Poslanec STAN potřeboval ke zvolení přes 44 tisíc hlasů, jeho kolega z ANO zhruba 19 tisíc. To byl pane „vyladěný“systém pro dvě strany.
Stačí „maličkost“
Vážený profesor ústavního práva Jan Kysela se sice domnívá, že d’Hondt by mohl být zachován, pokud přestane být svázán s nestejnou velikostí volebních krajů. Dnes je tomu tak, že na jeden mandát musí být v málo lidnatém volebním kraji a v případě nejpreferovanější volební strany odevzdáno až dvaapůlkrát více hlasů na získání mandátu než v „lidnatém“kraji. Jen pro ilustraci: Ve Zlínském kraji potřeboval poslanec STAN ke zvolení přes 44 tisíc hlasů, zatímco jeho poslanecký kolega z ANO jen zhruba 19 tisíc. To byl pane „vyladěný“volební systém pro dvě strany, pokud si ODS a ČSSD chtěly mezi sebou donekonečna přehazovat moc.
Aparát ministerstva vnitra hlásí, že jakmile dostane od poslanců a senátorů příslušné polické zadání, bude schopen vyhotovit novelu volebního zákona i s důvodovou zprávou do dvou třech týdnů. Teď už jde jen o „maličkost“. Totiž o to, aby se v dolní a horní komoře strany dohodly na cestě, kterou se vydají. Mají na to nanejvýš čtyři měsíce. Anžto Tomio Okamura už prohlásil, že jeho strana chce zachovat d’Hondta a poněvadž komunisté začali tančit před Babišem „tetřeví tance“, nutno předpokládat komplikace. Pánové Okamura a Filip mají velmi úzké kontakty s Hradem a někteří ústavní právníci se obávají, že pan prezident – s prominutím – hodí parlamentu do novely volebního zákona vidle, ať bude ta novela jakákoliv.