Vzpomínka krásná, ale vymyšlená

Popsal jsem ji ve svazku Rozpomínky. Co na sebe vím. Byla pro mě důležitá, protože na rozdíl od zabloudění a selhání, která jsem na sebe prozradil, vybavovala detail, v němž jsem obstál.

Spadal do doby zákazu, kdy jsem kromě vlastních obtíží prožíval i zápas zakázaného kolegy Jiřího Kratochvila o dokončení románové prvotiny. Nebyl s ní spokojen a hledal její výslednou podobu. Tušil jsem, že se tím trápí. Naskytla se příležitost povzbudit ho. Slyšel jsem v duchu věty, kterými jsem se o to snažil, a viděl situaci, v níž k tomu došlo: v naší kuchyni, kde jsem chystal dětem večeři.

Povzbuzení spočívalo v tom, že jsem se postavil proti názoru psychologa a spisovatelovy matky, že má syn nechat literatury, protože škodí jeho zdraví. Podle mě se jejich obava opírala i o to, že musel být hospitalizován. Ač neodborník, troufl jsem si zastávat riskantně opačné stanovisko, a to se ospravedlnilo: román se podařilo úspěšně dokončit.

V koronavirové době jsme s Jiřím zůstali odkázáni na písemný styk. Nedávno mě překvapil: místo nového rukopisu mi tentokrát poslal zcela odlišný, přitom plně přesvědčivý popis vzpomínky, v níž jsem se domníval osvědčit: zápas o své dílo autor před matkou zatajil. Můj výmysl včetně té hospitalizace ho pochopitelně mrzel a mrzí, protože mé memoáry jej trvale šíří.

Zmínil se o tom už ve své knížce Bleší trh, a když jsem nereagoval, tak mi to přátelsky připomněl. Má zásluha se tím změnila v provinění. Vzpomínkovou knihu už přepsat nemohu, ale začínám brát na lehčí váhu zejména její sugestivně fabulované stránky. Napadá mě, kolik jich bude ještě nutno korigovat. Jiřímu Kratochvilovi děkuju, že posvítil na stín, který by jinak ležel na našich příštích dopisech a setkáních.