Erdogan brzdí s ruskými raketami
Ještě před půl rokem politika tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana rozhodně nepřipomínala činy hlavy státu, který je významným členem „západní“vojenské aliance NATO. Teď je ale všechno jinak: Turci od konce minulého roku vyslali již několik signálů, že mají zájem napětí ve vztazích s (teoretickými) spojenci snižovat.
Nejnovějším příspěvkem je oznámení, že Turecko nakonec na svém území nemusí rozmístit protiletadlové rakety S-400, které země na základě smlouvy z roku 2017 zakoupila od Ruska. Zbrojní kontrakt v hodnotě 2,5 miliardy dolarů (asi 53 miliard korun) vyvolal rozhořčení zejména v USA, které za to později na Ankaru uvalily sankce. Na jejich základě přišli Turci o přístup k některým technologiím a o výcvik na amerických moderních zbraních.
„Už jsme to řekli mnohokrát, v této věci jsme přístupni rozhovorům,“řekl tento týden mnohoznačně turecký ministr obrany Hulusi Akar deníku Hürriyet Daily.
Posun tureckého stanoviska ve věci raket naznačují i informace agentury Bloomberg, podle nichž turečtí generálové dospěli k názoru, že aktuální zmrazení dodávek náhradních dílů pro dříve zakoupené americké zbraně tureckou armádu nepříjemně poškozuje. Turci ale chtějí od Američanů víc než jen konec zbraňového embarga. Spojené státy totiž stále podporují kurdské milice YPG na severu Sýrie, které tam tvoří „nárazník“vůči zbytkům Islámského státu. Turci na Kurdy, jichž žije na území Turecka nejméně 15 milionů, pohlížejí s nedůvěrou a YPG považují za teroristickou organizaci.
Výměnou za odstávku ruských raket S-400 tak Ankara žádá, aby Američané „teroristy“přestali vyzbrojovat. „Otázka kurdských milic je nejcitlivějším bodem našich vztahů s USA (…) Ve věci raket S-400 si dokážeme představit kompromis, ale chceme vidět posun u amerických dodávek pro YPG,“řekl ministr Akar.
Výročí oslavíme na Měsíci Turci navíc začali v lednu přímo jednat s Řeky s cílem vyřešit spor o námořní sektory na východě Středozemního moře, pod nimiž se nacházejí bohatá ložiska zemního plynu – něco takového se ještě před několika měsíci ve světle útočných prohlášení tureckých politiků nezdálo být možné.
Poslední dobou ustaly i neustálé výhrůžky z Ankary do Bruselu o tom, že Turecko „může pustit miliony migrantů do Evropy“. Na tureckém území žijí asi 3,5 až 4 miliony uprchlíků ze syrské občanské války.
Mnoho analytiků má za to, že důvodem změkčení turecké rétoriky směrem k Západu jsou hospodářské potíže. Turecko bylo již před vypuknutím koronavirové krize na hraně ekonomické recese, v zemi za poslední dva roky silně narostla inflace a nezaměstnanost. Naopak kurz měny šel strmě dolů. Ankaru stojí velké sumy peněz vojenská angažmá v zahraničí, od Libye přes Sýrii (v obou zemích je Turecko dnes jedním z hlavních hráčů), severní Kypr až po Ázerbájdžán. Dobré vztahy s USA a Evropou, i obchodní, jsou teď důležitější než jindy.
Ani tváří v tvář nevalné hospodářské situaci se ale Erdogan nechce vzdát dalších nákladných projektů. Prezident tento týden oznámil start desetiletého vesmírného programu „ve spolupráci s mezinárodními partnery“. Podle Erdogana hodlají Turci v roce 2023 přistát na Měsíci – symbolicky sto let poté, co na troskách Osmanské říše vznikla v roce 1923 Turecká republika.
Turecko vysílá další vstřícný signál k Západu: země nakonec možná nerozmístí rakety S-400 nakoupené od Ruska. Američané by prý za to měli přestat podporovat Kurdy v Sýrii.