Tak málo důstojnosti

Paměť je ošemetná věc. Čím je člověk starší, tím víc se rozpomíná na důležité momenty života a čím dál častěji mu při vyslovení některého známého jména vytanou situace, které se onoho jména týkají a u kterých shodou okolností byl přítomen. Pokud je to člověk rozumný, netroubí do společnosti nezasvěcených podrobnosti svých zkušeností, nejsou-li pro danou osobu lichotivé. Bylo by pod jeho důstojnost drby, byť pravdivé, zveřejňovat. Pro novináře, který se dlouhá léta pohyboval mezi lidmi známými, významnými a veřejně uznávanými, paradoxně není lehké psát jubilejní portrét umělce, vědce nebo třeba primátora, s nímž se díky profesi dobře znal. V tu chvíli se totiž snadno zamění objektivní hodnocení se subjektivním vztahem k onomu významnému jedinci.

Ještě těžší situace nastane, když onen známý zemře. Kdo jiný by měl napsat nekrolog, než ten, kdo mohl pozorovat vývoj života i kariéry oné osobnosti celkem zblízka? Je ale etické připomenout, že kromě talentu od pánaboha a cílevědomosti se tomu jistému nedostalo vychování, morálky, pokory či skromnosti? Že byl kariérista s ostrými lokty, že prahnul po moci, až jej zcela opanovala? Nebo je čestnější vykroutit se a morální nedostatky mrtvého (či ještě žijícího jubilanta) obejít poukazem na jeho profesní kvality a vyjmenovat ocenění, jichž se mu dostalo?

Je zvláštní, že někteří z lidí veřejně známých si uchovají noblesu a důstojnost až do vysokého věku – patrně takoví byli i zamlada a pokud ne, život je poučil. A pak jsou tací, kteří čím víc stárnou, tím zpupněji se chovají bez ohledu na to, že jejich činy a slova pozorují lidé možná v přímém přenosu. Rezignují na možnost být dětem vzorem a mladým inspirací. Promění důstojnost svého postavení v panoptikum umanutého zlovolného a pomstychtivého starce, kterého si nelze ani vážit, ani jej litovat.

Třeba pan prezident. Do kulatého jubilea mu ještě pár let chybí, nevypadá však na to, že by jich využil k vylepšení svého lidského profilu. Lituji už teď toho, kdo ten portrét bude psát.