I bez stavu nouze

Co nám teď říká pohled do zrcadla Německa

Zrcadlo Německa u nás mívá janusovskou tvář. Někteří v něm vidí jen kýženou budoucnost. Třeba že i my zrušíme jaderné i uhelné elektrárny. Jiní v něm stále spatřují imperiální hrozbu. Třeba v prosazování karantén. Když Markus Söder zpřísňuje kontrolu hranic, u nás se objevil novinový titulek: Bavorský premiér nevyloučil uzávěru hranic s Českem, pokud neprodlouží nouzový stav. To je zkreslení optikou, která vidí ve stavu nouze střed vesmíru. Söderovi nejde o českou politiku, ale o neblahá epidemická čísla z Česka. Takže díváme-li se do německého zrcadla, držme se raději čísel.

Rozdíl ilustruje stručná zpráva. Německá karanténa platila do 14. února. Kancléřka ji chtěla o měsíc prodloužit, ale premiéři spolkových zemí byli proti a výsledkem je kompromisní datum 7. března. Neschází tam zmínka o stavu nouze? Ne, v Německu vyhlášen není. Tamní ústava vzniklá po pádu nacismu vytěsňuje vše, co jen zavání autoritářstvím. Včetně vyhlašování výjimečného či nouzového stavu. Už proto Němce náš stav nouze nezajímá.

Německo zajímají epidemická čísla a tím jsme u další otázky. Proč jsou ta naše o tolik horší? (Proporčně čtyřnásobek nakažených a dvojnásobek mrtvých.) Když kancléřka odpovídala na otázku, kdy přijde uvolnění, řekla: až sedmidenní incidence klesne na 35 nově nakažených na 100 tisíc obyvatel. Podíváte se na mapy v médiích a zjistíte, že teď to splňuje 25 okresů z 294. Pak juknete do mapy na webu Ministerstva zdravotnictví ČR a zjistíte, že zde to nesplňuje ani jeden okres (nejnižší sedmidenní incidenci, 174, vykazuje Jeseník). Zato bazírujeme na stavu nouze.

V česko-německém srovnávání jsou jistě háčky, dané už federální strukturou Německa. Ale v zásadě platí toto: Německo sází na infekční zákon a hledání politického konsenzu, alespoň mezi kancléřkou a zeměmi. Česko rok sázelo na stav nouze coby jediné možné a trvalé řešení, aniž by poctivě hledalo alternativu či politický konsenzus. I toto zrcadlí epidemická čísla.