Domácí násilí roste i kvůli pandemii
Přes 20 procent žen se někdy setkalo s násilnostmi – na jaře pak vyhledalo pomoc skoro o třetinu více obětí než obvykle
Jsi doma?“ptá se Klára opatrně a chvíli obezřetně naslouchá. V bytě je ticho. S úlevou si vydechne, pošle děti do pokojíčku a pustí se do vaření. Jenže za chvíli bouchnou dveře a Klára se přikrčí. Svého partnera ještě ani nevidí, ale už ho slyší: „S kým jsi mluvila? Kdes byla včera? No tak? To budou zase šunkofleky? Za co utrácíš ty peníze, co ti dávám? Jdu se najíst do hospody, kdo má ty šunkofleky pořád žrát.“Na zem spadne povalená židle a ozve se nové bouchnutí dveří. Kláře se uleví. Na chvilku.
Tak začíná divadelní představení Odchodem to nekončí, ve kterém se ženy – bývalé klientky neziskové organizace Acorus – vyrovnávají s vlastními zkušenostmi s domácím násilím.
Celoevropská studie Agentury Evropské unie pro základní práva v roce 2014 ukázala, že se 21 procent žen v ČR po 15. roce života setkalo s fyzickým nebo sexuálním násilím, podle české studie z roku 2016 domácí násilí zažilo v dospělosti 27,7 procent žen. V české společnosti se jedná o častý jev, který může nabývat řady podob a může končit i zabitím či sebevraždou.
Domácí násilí je zpravidla dlouhodobé a cyklické. „Když jsme pracovaly se ženami-oběťmi domácího násilí, většinou si už ani nemohly vzpomenout, kdy to všechno začalo. Pamatují si většinou první facku, nebo situaci, kdy musely s přeraženým nosem na pohotovost. Když se celá situace ale rozplétá, je vidět, že domácí násilí má mnoho podob,“říká Jaroslava Chaloupková z organizace Acorus. Násilí běžně začíná nenápadně – kontrolou pohybu, omezováním styku s lidmi, kontrolováním e-mailů a sociálních sítí. Postupně mohou přibývat další formy násilí. Nejčastěji psychické. Může, ale nemusí dojít i k prvním strkancům, křiku, rozbitému nádobí, modřině i k přeraženému nosu nebo čelisti.
Jak může do domácího násilí zasáhnout pandemie? Omezení volného pohybu, domácí výuka, strach o zaměstnání či rovnou jeho ztráta, situace, které jsou náročné pro všechny, i pro ty, kteří žijí ve zdravých vztazích. Pro ty, kteří čelí domácímu násilí, je však situace ještě výrazně náročnější. Zvýšený tlak na všech frontách může přispět ke zvýšení četnosti i brutality násilných situací a může zkracovat čas mezi jednotlivými eskalacemi.
Pandemie násilí přeje
U domácího násilí platí, že čím dříve poznám, že se děje něco špatného, tím větší mám šanci na včasné řešení a na to, že se situace nevyhrotí úplně. Včasnému rozpoznání může pomoct možnost svěřit se blízkým lidem. Za nouzového stavu je ale pochopitelně v řadě případů výrazně těžší říci si o už tak ne vždy úplně dostupnou pomoc.
Na jaře, když bylo evidentní, že neziskové organizace pomáhající obětem domácího násilí zaznamenaly nárůst zakázek o 30–40 procent, jsme právě z těchto důvodů zahájily výzkum. Chtěly jsme podchytit změny, které nouzový stav mohl znamenat.
V rámci výzkumu, který začal v dubnu 2020 a skončil v prosinci 2020, jsme hovořily se všemi zúčastněnými – specializovanými neziskovými organizacemi, které tvoří určitou nárazníkovou zónu, a to jak pro oběti domácího násilí, tak pro některé další organizace – například poskytovatele sociálních služeb, kteří se poprvé s tímto typem násilí setkali právě za pandemie. Dále jsme se zaměřily na instituce, jež tvoří páteř systému pomoci – tedy Policii České republiky, OSPODy (Odbor sociálně právní ochrany dětí) a Intervenční centra.
Data jasně ukazují, že systém nefunguje vždy a ve všech případech konzistentně a tedy že dva lidé řešící ten samý problém v různých regionech se mohou setkat se zcela odlišným přístupem.
Z rozhovorů s policisty i policistkami vyplývá, že PČR se mnohde potýká s nedostatkem kvalifikovaného personálu. V řadě případů zejména nedostatek zkušeností komplikuje schopnost policistů vyhodnotit na místě, zda se jedná o domácí násilí nebo o ojedinělý incident. Když někdo zavolá na linku 158 s prosbou o výjezd, policisté musí na místě zjistit míru závažnosti.
Důležité ale je vědět, že policisté v tu chvíli přijíždějí k jedné situaci a nevědí nic o celém kontextu. Je důležité, aby každý z partnerů hovořil s policisty individuálně a hlavně – aby se situace řešila i následně. Pokud jsou obětí ženy, mají právo na to, aby je vyslýchala policistka. Popisovat zažívané sexuální či psychické násilí policistovi může pro řadu žen představovat další z překážek k pomoci.
Vždy se najde možnost
Výzkum ukázal, že násilí je lépe podchyceno tam, kde PČR zůstane s rodinou ve styku a zapojí do monitorování či řešení situace další složky pomáhajícího systému, např. OSPOD, intervenční centrum či neziskovou organizaci. V této fázi má policie k dispozici dva hlavní nástroje. U případů domácího násilí, které vyhodnotí jako okamžitě ohrožující, může rozhodnout o vykázání násilné osoby až na dobu deseti dnů, která může být dále prodlužována. Ohrožená osoba tak dostane čas na to, aby mohla zahájit všechny potřebné kroky – napsat žádost o rozvod, podat trestní oznámení, zajistit bydlení pro sebe i pro děti apod.
Policie může případ vyhodnotit jako tzv. incident, který může postoupit k přestupkovému řízení. To sice znamená, že řešení situace se bude protahovat, ale také, že situace byla uznána za natolik vážnou, že je potřeba začít hledat řešení. A i zde platí, že je optimální požádat o pomoc některou z organizací, které mohou pomoct situaci de-eskalovat, nebo mohou pomoci bezpečně odejít od násilného partnera.
Zároveň je třeba upozornit na nebezpečí redukce domácího násilí pouze na tu jeho podobu, která opodstatňuje případné trestní stíhání – o domácí násilí se jedná daleko dříve, než se takto vyhrotí. V jiné podobě může trvat i řadu let s trvalými zdravotními, psychickými i ekonomickými dopady na oběť, a tedy i na společnost.
I u případů, jež řeší OSPOD, tedy tam, kde se domácí násilí děje v přítomnosti dětí, výzkum odhalil, že lépe fungují proaktivní pracoviště. Tedy ta, která se i během nouzového stavu snažila udržovat styky s rodinami, u nichž předpokládala možnost nárůstu násilí, případně preventivně navštěvovala lokality, kde nárůst násilí předpokládala.
Proaktivně na situaci zareagovaly i neziskové organizace, které rychle zavedly distanční služby, chaty a online poradenství a byly tak pro svou klientelu dostupné. Pandemická situace tak například vedla k tomu, že se na ně začaly obracet Češky řešící domácí násilí v zahraničí i ženy, které v násilném vztahu žily i několik desetiletí. Nouzový stav znamenal takový nárůst násilí, že se odhodlaly situaci řešit.
DANA MOREE Fakulta humanitních studií UK
Setrvávání v násilném vztahu není dobré pro nikoho. Ani současná krize by útěku z takového vztahu neměla stát v cestě.
Udělat první krok
Když Klára a ostatní herečky po odehrání divadelního představení „Odchodem to nekončí“diskutují s diváky, ukazuje se, kolik lidí má podobnou zkušenost. A jak velkým překážkám čelí. Ty ženy, které se z násilí vymanily, ale mluví relativně jednoznačně. Situaci je potřeba řešit. Setrvávání v násilném vztahu není dobré pro nikoho, ani pro oběť, ani pro děti, ale ani pro násilníka, který kvůli setrvávání v zacyklené situaci nepřebírá plnou zodpovědnost za svůj život. A v konečném důsledku ani pro společnost.
Odchodem to totiž často nekončí, ale je to první krok na nějaké nové cestě. Jedna věc jím však končit může – setrvávání v nedůstojné situaci. Ani pandemická krize by takovému kroku neměla stát v cestě.