Optimistický vzkaz z Rudolfina
vodní Sukův Pochod V nový život by se lépe poslouchal v situaci, kdy už máme všechny útrapy za sebou, jako v roce 1919. Je to ale mistrovská kompozice i pro horší časy – a nedá se jenom čekat, až bude lépe. S nádechem nostalgie pak zněla Rudolfinem pomalá věta z Dvořákovy Osmé, kterou vedl dirigent Marko Ivanović ve velmi pomalém tempu, komorně a se smyslem pro všechna ztišení, což prázdný sál ještě umocní.
Bylo to až dojemné nechat zaznít tuto důvěrně známou skladbu, velmi vroucný pozdrav pro všechny, kteří do koncertních sálů nemohou přijít. A do třetice z českého repertoáru závěrečná a odhodlaná třetí část z rapsodie Taras Bulba Leoše Janáčka. I tohoto autora zná orchestr z pravidelných edukativních koncertů a bylo to poznat. Za tímto koncertem ovšem stála také zcela mimořádná příprava dobrých dvanácti společných zkoušek – jak s Markem Ivanovićem, který orchestr po léta dobře a zapáleně vede, tak posléze s šéfdirigentem České filharmonie.
Koncert působil trochu jako z jiné doby, ale přitom měl přesvědčivou ambici promluvit do té dnešní. Navázal na vydařenou spolupráci studentského orchestru se sirem Simonem Rattlem, ale vzal si ještě jiný úkol. Chtěl poděkovat učitelům, představit mladé hudebníky, kteří se rádi učí, a vyslat jednoznačně pozitivní signál směrem do budoucnosti. Tedy všechno to, co obvykle chceme po mladých lidech, ale leckdy to vyzní jako fráze. Tady ne. Místo publika poslaly oslovené školy, které jinak vysílají studenty do Rudolfina na edukativní programy, nakreslené autoportréty studentů – a ty pak pořadatelé rozmístili na všechna sedadla Dvořákovy síně. Bylo to hezké výtvarně i symbolicky.
Moderátorskou dvojicí byla Alice Nellis, jinak režisérka a scenáristka těchto koncertů, a populární youtuber Karel „Kovy“Kovář. Ten svou moderátorskou premiéru na koncertě vážné hudby zvládl s noblesou a elegancí.
Semjon Byčkov si pro svou část programu zvolil tři zcela rozdílné velké symfonické kusy. Nejprve radostnou a virtuózně komponovanou předehru k opeře Mistři pěvci norimberští Richarda Wagnera. A mládežnický orchestr si tady sáhl na velký symfonický zvuk, obstál ve všech náročných žesťových sólech, vícehlasech i častých rytmických proměnách. Stejně nesnadný je Beethovenův Třetí klavírní koncert c moll, ze kterého zazněla první věta. Skvělý francouzský pianista Cédric Tiberghien nahradil původně hlášeného mladšího izraelského sólistu, který by se přes karanténní opatření nedostal.
A nakonec Verdiho brilantní a slavná předehra k opeře Síla osudu, kde se blýskly smyčce, podpořené Josefem Špačkem na postu koncertního mistra, kusem italské virtuozity. Ostřílený světoběžník Byčkov si práci s orchestrem, pro který to byla mnohonásobná premiéra, očividně užíval a věnoval jí vpravdě otcovskou péči – jak o přestávce přiznal, také on poprvé zažíval kouzlo spolupráce s mládežnickým orchestrem. Vůbec by nevadilo, kdyby tento operně symfonický repertoár uváděl častěji, i když na tyto úvahy teď není vhodná chvíle.
Jednotící linkou pestrého programu bylo poděkování všem, kteří pečují o vzdělání – tedy nejen o to hudební. Program by se hodil na Den učitelů stejně jako na Den studentstva – a že se konal v polovině února, je jistá shoda okolností. Ale ukázal, o čem by zmíněné dva slavnostní dny správně měly být. Dost možná v tomto čase promluvil víc než v rámci nějakých dlouho chystaných oslav – navíc zatím není co slavit. Studentskému orchestru i celému týmu Edukativního oddělení České filharmonie se ovšem podařilo bez vnější okázalosti a zbytečných frází vyslat do světa kus radosti z práce a velké odhodlání. Budeme se těšit na shledanou v lepších časech.
Z prázdné Dvořákovy síně přenášela ČT art koncert České studentské filharmonie, kterou řídil v první polovině její stálý dirigent Marko Ivanović a po přestávce Semjon Byčkov. Koncert s podtitulem A přece se učí! měl jasné téma, vysokou úroveň a i přes televizní a jiné elektronické kanály mimořádnou atmosféru.