Rezignace na profesi
Ve stínu pandemie prochází parlamentem novela zákona o pedagogických pracovnících, která umožňuje lidem bez pedagogického vzdělání působit jako učitelé na základních a středních školách. V kritice zaznívají příměry k lékařství či pilotování. Je nemyslitelné, že by někdo navrhoval, aby v nemocnicích léčili nebo letadla pilotovali lidé se zájmem a snad i s nadáním, ale bez vzdělání. Je zarážející, že v případě učitelství, kdy jde o budoucnost našich dětí, je tomu jinak. Změnu aktivně prosazuje ministerstvo, které má podporovat odbornost vyučujících a dohlížet na kvalitu vzdělávání. A změnu dokonce obhajují některé asociace ředitelů škol.
Paralela s lékařstvím či pilotováním je natolik úsměvná, že může zamlžit, že ve skutečnosti jde o profesionalitu. Učitelství je profese a pro tu nestačí mít vhodné dispozice nebo zájem. Správné osobnostní rysy, dostatečné schopnosti a motivace jsou podmínkou nutnou, ale nikoliv postačující. U profesí nejde jen o to rozšiřovat repertoár praktických postupů, jak učit zlomky, jak reagovat na nekázeň, jak spolupracovat s rodiči... Ale také a hlavně o to, aby si vyučující dokázali uvědomit různé alternativy k pedagogickým situacím, v nichž se ocitají.
Profesionální uvažování není založeno na tom, že „přece mi to myslí“a „jsem empatický člověk“. Klíčovou úlohu mají teoretické znalosti. U profesionálů nestojí praxe a teorie proti sobě. Teorie pomáhá praxi lépe porozumět a lépe se v ní rozhodovat. Díky teoretickým znalostem si profesionál klade nad konkrétním případem otázky, které ústí v alternativy. A z těch si pak na pozadí své profesní zodpovědnosti a sebereflexe vybírá tu alternativu, pro kterou má nejvíce opor.
Pregraduální pedagogické vzdělání buduje teoretické základy a učí je využívat pro lepší porozumění praxi. V této oblasti je jistě co zlepšovat (a zároveň je nutné si připustit, že dokonalý pocit připravenosti na praxi u absolventů vzniknout nikdy nemůže). Ale když něco nefunguje zcela dobře, je lepší to měnit. A nikoliv rušit. Ve školách jde o příliš moc (o budoucnost našich dětí), než aby v nich stát riskoval absurditu pilotů, kteří se učili na počítačové hře, a doktorů, kteří si přečetli Domácího lékaře.