Piloti za lockdownu rezaví

Další důsledek koronakrize v letectví: v kokpitech panuje nejistota, nevylétaní piloti se obávají chyb.

Každá hodina ve vzduchu se počítá. Své o tom ví dopravní piloti, kteří jich ale za současné pandemie v kokpitu tráví minimum času. Nejistota a obavy, které mohou vést k incidentu, či dokonce k tragické nehodě, jsou tam proto na denním pořádku. „Je to, jako když po mnohaměsíční pauze usednete za volant,“shodují se piloti. „Jen s násobnou zodpovědností,“dodávají. S udržováním letové praxe je však během pandemie potíž.

Airbus A330 společnosti Lion Air s více než 300 pasažéry na palubě sjel loni na podzim po přistání v indonéském Medanu z dráhy. Jiný, americký pilot zapomněl před vytlačením ze stojánky odjistit parkovací brzdu. Další let zase proběhl s vypnutým odmrazovacím systémem, jiný letoun přistával za větru až napotřetí.

Hodina měsíčně nestačí

Ač se během těchto zdánlivě nesouvisejících incidentů nikomu nic nestalo, jedno mají společné: Příčina se přisuzuje pandemii covidu-19. Piloti totiž kvůli omezením v letectví usedají do kokpitu jen velmi zřídka – a to i přesto, že jich aerolinky velkou část propustily. Před pandemií přitom běžně každý pilot strávil ve vzduchu i sto hodin měsíčně, teď je ale provoz nad Evropou ani ne poloviční.

„Je to jako se vším – když člověk něco dělá často, je si v tom prostě jistější. Přirovnal bych to například k jízdě autem,“říká pro LN český kapitán boeingu a letový instruktor, který si přál zachovat anonymitu.

Pro agenturu Bloomberg to objasnil i Mohan Ranganathan z indického úřadu pro civilní letectví: „Létat takhle málo vede k určité laxnosti, přidejte si obavy o ztrátu zaměstnání a nejistotu, zda vaše aerolinka přežije... Stres narůstá, pilotní dovednosti klesají.“

V případě posádky letu JT-208 společnosti Lion Air , která v září neodhadla počasí a s obřím Airbusem o 30 metrů přejela mokrou dráhu, se po vyšetřování indonéského úřadu ukázalo, že kapitán strávil za předchozí tři měsíce v kokpitu jen necelé tři hodiny. Druhý pilot pak neseděl za kniplem dokonce od začátku loňského února, kdy se kvůli pandemii začaly lety omezovat.

„Abychom eliminovali riziko, které by pilot po delší odstávce mohl představovat, máme stanoven výcvik pro obnovu postupů a návyků našich pilotů,“sdělil LN letový ředitel tuzemských aerolinek Smartwings Tomáš Nevole. Podle něj každý pilot musí před letem s cestujícími absolvovat minimálně tři vzlety a tři přistání v posledních 90 dnech. „Pokud to nesplňuje, musí před plánovaným letem podstoupit dodatečný výcvik na simulátoru anebo výcvikový let pod dohledem zkušeného instruktora,“uvedl Nevole.

Ani to však pilotům stovky hodin ve vzduchu nevynahradí, na místě je proto podle nich mimořádná opatrnost. „Po delší době na zemi je nutné se rozhodovat s předstihem a předpokládat nestandardní situace, které mohou v průběhu letu nastat,“řekl LN český pilot, který nechtěl být jmenován.

Místo praxe výcvik. A dozor „Pokud existuje nějaká pochybnost, že na konkrétní letiště nemohu, tak se rozhodnu pro diverzi. Zvlášť když vím, že jsem měl přestávku a kvůli oslabenému návyku se může stát, že správně nezvládnu techniku pilotáže,“uvedl pro LN dlouholetý kapitán a instruktor boeingu Michal Beran. On sám je z leteckého provozu momentálně vyřazen, v oboru ale zůstává alespoň jako instruktor na simulátoru.

Na linku s cestujícími by se však podle evropských standardů neměl dostat nikdo, u koho není jistota, že splňuje veškeré bezpečnostní standardy. „Žádný pilot není při své práci v anonymitě. Nejen, že jeho práce je sledována cestujícími, ale každý let následně prochází analýzou a každá odchylka od standardů je odkryta a slouží jako podklad pro zdokonalování celého bezpečnostního systému, včetně případné úpravy postupů,“uzavírá Tomáš Nevole.

To potvrzuje i Beran. „Pro instruktory je to obrovská zodpovědnost, určitě by si netroufli pustit do provozu pilota, který není schopen provést bezpečný let,“říká.

Ne všude jsou však podmínky pro výcvik jednoduché. Například v případě zmíněného indonéského Lion Air jsou výcviky pilotů v současnosti ztíženy restrikcemi v cestování – za některými simulátory musí totiž tamní piloti za hranice. Jedno je však podle Ranganathana jisté: aby se dovednosti a suverenita pilotů vrátila na úroveň před covidem, zabere to minimálně měsíc intenzivního létání a výcviku.

„Je to jako se vším – když člověk něco dělá často, je si v tom prostě jistější. Přirovnal bych to k jízdě autem.“