Báseň, která nekončí
Měsíc před svými stodruhými narozeninami zemřel Lawrence Ferlinghetti
někdy kolem roku 1951 dorazil po souši do San Franciska, zařídil si tam knihkupectví a začal vydávat poezii v edici Pocket Poets Series.“
Knihkupectví si otevřel v třiapadesátém roce a dal mu jméno City Lights Books. Na počest Chaplina, kterého rok předtím ze Států vyhnali jako nebezpečného komunistu. Vůbec poválečné roky byly v Americe hrůza a děs: na jedné straně bující konzum, na druhé brutální tažení proti jakékoli jinakosti, co nemá v úběžníku národ a boha. Ferlinghetti měl ale pro strach uděláno a pořádný kus štěstí k tomu. Když vydal v šestapadesátém Ginsbergovo Kvílení, fantastickou litanii, která má za jeden z ústředních motivů homosexualitu, došlo k žalobě a soudu. Ferlinghetti překvapivě vyhrál; překvapivě proto, že ve Státech byly homosexuální styky na indexu až do roku 2003. A vydával dál, výhradně paperbacky: kolegy-beatniky, jako Kerouaka nebo Corsa, ze starších Patchena, Rexrotha a Williamse, z Evropanů nejvíc Francouze (Prevért, Artaud, Daumal) a Rusy (Vozněsenskij, Jevtušenko).
Baudelaire a nekonečno Společný jmenovatel je jasný, skoro jako z francouzské revoluce: volnost, rovnost, bratrství. K evropské kultuře měl Ferlinghetti ostatně hlubší vztah než k té americké. Prvotní zájem u něj probudil Baudelaire, pak mu učarovala avantgarda; co víc: svému psovi dal jméno Homér. Debutoval v pětapadesátém a s druhotinou Lunapark v hlavě nabral rovnou globální slávu: za čtvrtstoletí se té knížky prodal milion výtisků. Čím to? Ferlinghetti mluvil srozumitelně, čistě, jasně. Staral se vždycky o aktualitu, nejdřív v kulisách města, později přírody. A zobecňoval, abstrahoval, promýšlel, meditoval. Stačí přečíst pojmy, které nasázel do titulů svých knih: srdce, modlitba, život, láska, vášeň, krajina, ekologie, oko, nekonečno. Je v tom stopa romantismu, poklona Jacku Londonovi, ale také inspirace východem a jakousi přirozenou lidskou čistotou, od Indie přes Japonsko po indiány.
Ferlinghettiho verš je ideální pro živý přednes, pro recitaci pod širým nebem i v klubu za doprovodu muziky, nejčastěji jazzové. Jeho básně, stejně jako texty dalších beatniků, jsou otevřené doširoka, plné pohybu; vracejí do hry obyčejný život, všední realitu, každodenního člověka. Jsou to vyprávění z černého srdce velkoměsta, příběhy psané syrovou, nestylizovanou řečí. Jejich poetika dobře ladí se zdejší verzí existenciálně zatíženého civilismu Skupiny 42 kolem Jiřího Koláře, šířeji pak Bohumila Hrabala – a Jana Zábrany. Je v nich totiž jak poezie, tak kritika. Jsou v dobrém slova smyslu angažované. Ferlinghetti sympatizoval s anarchismem, pacifismem, antimilitarismem. Hledal šanci pro individuální lidskou, a tím pádem i tvůrčí svobodu. Sám ji využil vrchovatě: psal poezii i prózu, ale také eseje, filmové scénáře, divadelní hry, překládal, kreslil, maloval. Prostě jedna velká báseň. Báseň, „která nekončí“.
Autor je literární a výtvarný kritik