Hledání vzoru

Lenka Zlámalová, jejíž články v týdeníku Echo rád sleduju, se tentokrát v čísle 5 zamyslela nad tématem životních vzorů. Hledáme je všichni, a to stále víc v cizině a v historii, méně v okolí. Je to však jen dobový příznak?

V útlém dětství jsem viděl vzor v tatínkovi. Vyjadřoval se a jednal suverénně, imponovalo mi, jak řídí auto a mluví jako právník o zákonech. Tím větší otřes jsem zažil, když jsem se za protektorátu stal svědkem toho, jak otcovu suverenitu lámal strach. Obrátil jsem se na Karla Maye a začal obdivovat Vinnetoua, po válce se jako gymnazista zhlížel v Cyranovi z Bergeracu a jako student filozofické fakulty si vytkl za vzor Karla Havlíčka, protože se nebál.

V roce 1956 mi můj učitel půjčil text necenzurovaného Chruščovova referátu na sjezdu sovětských komunistů. Pochopil jsem, že žijeme v gangsterce, a okusil na sobě, že strach je dědičný. Zápasil jsem s ním dlouho, víc než dvacet let, a vzory mi nebyly nic platné. Konfliktní situace jsem musel řešit sám a opírat se o vlastní zážitky, zkušenosti, sebehodnocení a záměry. Vybavoval jsem si verše Jiřího R. Picka, kterými zesměšnil výchovu operující dokonalými předlohami: „Frantík často úkoly / nedělal své do školy, / až mu soudruh učitel / o Zátopku vyprávěl.“Frantík od té doby „úkoly své do školy“plnil vzorně.

Bohužel až po otcově smrti jsem narazil na neklamnou skutečnost věčně neúplné rodinné historie: při řešení nejdůležitějšího konfliktu svého života táta překonal strach, zachoval se statečně a neokázale. Zatímco jsem tehdy vodítko pro své činy hledal na Divokém západě, příběh hodný úcty jsem měl doma. Napadá mě, že nezralý ideál dokonalosti byl nejen k ničemu, ale vedl k setrvání v iluzích, které brání přiblížit se složité životní pravdě.