Velmi blízcí autokraté
Cesta běloruské i ruské opozice k úspěchu může být ještě hodně dlouhá
Máme k sobě velmi blízko. Tak se během svého posledního setkání s Alexandrem Lukašenkem v Soči ruský prezident vyjádřil o vztazích Ruska a Běloruska a hned vše upřesnil: „Týká se to jak lidí, tak národů, ale také kultury, jazyka, náboženství či společných dějin. Ty společné dějiny se přitom netýkají jen poměrně nedávného období Velké vlastenecké války, ale svými kořeny sahají daleko do hlubin staletí. To všechno nás spojuje,“prohlásil Putin a dodal, že spolupráce obou zemí pokračuje i dnes.
Alexandr Lukašenko k tomu dodal, že k podpisu jsou připraveny všechny „cestovní mapy“vzájemné součinnosti. A tak dále, a tak podobně – jak se zdá, mluvilo se hlavně o hospodářských kontaktech, zatímco možnost případné „internacionální pomoci“Ruska Bělorusku, popřípadě ruské integrační snahy, na něž v posledních dvou letech tlačil hlavně Vladimir Putin, zůstaly stranou – anebo přinejmenším za kulisami.
Změna taktiky
Možná i proto, že oba autokraté (hlavně Lukašenko) si v posledních týdnech mohli oddechnout od pouličních protestů, které potlačili podle dojemně stejného scénáře, uplatněného nejdřív v Bělorusku – za pomoci opravdu brutálních policejních zásahů, které protestní hnutí v obou zemích přinejmenším ochromily. Pravdou přitom je, že právě ono násilí přimělo běloruské i ruské opoziční předáky ke změně taktiky, která také vykazuje podobné či dokonce stejné rysy: běloruská opozice se velkých pouličních protestů v centrech vzdala už na konci listopadu a nahradily je „opoziční dýchánky“ve dvorech či na sídlištích.
Jak to celé dopadlo, se dalo předem předpokládat – běloruské protilukašenkovské demonstrace (alespoň prozatím) jednoduše skončily. A totéž se dá říct i o stejných aktivitách v Rusku.
„Velmi blízcí“autokraté si zkrátka v Soči mohli podat ruce a pak si je spokojeně mnout.
Soustřeďme se teď hlavně na běloruskou opozici, jejíž vyhlídky vypadaly na sklonku loňského léta a na podzim tak nadějně. Ta se zřejmě ocitá v krizi, což ostatně v čerstvém rozhovoru pro švýcarský list Le Temps potvrdila sama hlavní tvář běloruského opozičního odporu Svjatlana Cichanouská, když prohlásila, že běloruská opozice „ztratila ulici“.
Tento výrok přímo v Bělorusku vyvolal ostré spory a zároveň prohloubil pochyby, zda sama Cichanouská může být nějakou vůdkyní, když je v zahraničí, kde sice vyvíjí velké víceméně diplomatické úsilí, ale to je asi tak všechno, co může udělat. Přímo z její vlasti se po zmíněném novinovém rozhovoru ozvaly hlasy, že nešťastný (ale v zásadě pravdivý) výrok o ztracené ulici jen znovu nutí k názoru, že pokud hodlá mluvit zrovna takto, asi by raději měla být spíš zticha. Jistě i proto krátce po nešikovném výroku přišla Svjatlana se zprávou, že velké běloruské protesty se obnoví už za měsíc – 25. března. Inu, uvidíme…
Na meze možností běloruského protestního hnutí poukazují i domácí politologové. Andrej Vardomackij (působící ve Varšavě) upozorňuje na unikátní fakt, že běloruské protesty neměly faktické ústřední lídry, vyzbrojené nějakou pevnou taktikou a strategií, ale jen jakési minivůdce, kteří se rodili přímo na místě a sami určovali, kam se půjde a kdy se lidé mají sejít příště. A co víc – k exilovým vůdcům či alespoň symbolům odporu jako právě Cichanouská, Latuška a další lidé víc než přirozeně ztrácejí důvěru.
Vardomackého minský kolega Alexej Dzermat upozorňuje na jinou okolnost svědčící o ústupu běloruského hnutí protilukašenkovského odporu z již dobytých pozic. Jde o nedávno konané režimní Běloruské všelidové shromáždění, jehož bojkotu se opozice snažila dosáhnout, ale nepochodila. Podle pana Dzermata právě tento ryze oficiální sněm znamenal zlom politické situace v zemi, který signalizuje, že skromné opoziční akce někde po dvorech či sídlištích rozhodně státní moc nenutí, aby si jich nějak zvlášť všímala: „Byl to akt mobilizace Lukašenkových příznivců, jíž si prezidentovi odpůrci museli nutně povšimnout. Organizátoři protestů rozhodně pochopili, že jejich oponenti rozhodně nejsou v menšině, že je jich hodně, jsou všude a nedostatkem sebevědomí rozhodně netrpí.“
Putin i Lukašenko si v posledních týdnech mohli oddechnout od pouličních protestů, které potlačili podle dojemně stejného scénáře
Obyčejný lidský strach
Je tu ale ještě jedna důležitá okolnost, již ve své úvaze připomíná běloruský spisovatel Viktor Martynovič, a to je docela obyčejný lidský strach. Když podle něj Lukašenko prohrál volby (nebo je přinejmenším nevyhrál tak, aby do ulic nevyšly statisíce protestujících), rozhodl se postupovat nestandardně: místo aby se pokusil národu zalíbit, třeba podstatně zvýšit různé sociální příspěvky, vyjít vstříc podnikatelům nebo snížit věk odchodu do důchodu, řekl si, že všechny vyděsí… Což se mu dost povedlo. Co k tomu dodat? Běloruské (ale ani ruské) režimní protesty jistě nekončí. Cesta odpůrců těchto režimů ale ještě může být hodně dlouhá.