Umřel vědoucí básník
studia, jemuž já říkám Ústav teorie teorie, aby byla konstruktivistická konstrukce patrná, vedl Ivana Chvatíka a jemu podobné, což nebyl žádný kumšt. Ač vědec, nedělal z toho Ivan žádnou vědu. On tu svou vědu noblesně praktikoval. Jako by šlo o báseň. A ono o ni fakticky šlo. Rád se dovídal. A rád vždy odcestovával, aby na druhém konci světa básnivě přednesl, co se dověděl.
Vymírají pátečníci. Teď Ivan Jednou jsme spolu vystupovali v televizních Krásných ztrátách. Mimochodem jednou z nejkrásnějších ztrát je nynější Ivanův odchod. Nabízený Prokopův nápoj se nedal pít, a tak Ivan pravil: „Pojďme do Koníčku si spravit chuť.“Tam mně Ivan nalil čistého vína. Bylo božské. Na zadní stěně soukromého klubu Koníček visely fotografie velikánů z rodu Havlů. Jeden z nich, tehdy nápadně oživlý, hned začal spřádat plány na založení jakéhosi kroužku enofilů a enofágů, tedy těch, kdo víno milují, a nepijí, pouze úspěšně předstírají, že mu rozumějí. Netuší, že polknout doušek je libé, zejména má-li víno dlouhé doznění, zvané rustikálními vinaři „vocas“. Takové víno Ivan pil a my s ním.
Kdo to byli „my“? Nejprve Ivan přizval svého mentora Jiřího Fialu, opravdového filozofa a překladatele Wittgensteina, poté slovesného mistra Viktora Šlajchrta, dále Ivana Chvatíka, Martina Palouše, Bernarda Šafaříka a tak to pokračovalo, až by to vydalo na celý román. Scházeli jsme se každý měsíc v pátek odpoledne. „Raně odpolední pátečníci“. Jenže ouha. Nejdříve umřel nesmrtelný Jiří Fiala. Veršovali jsme „Vymírají pátečníci / po brku i po přeslici“. A teď Ivan. Náš melancholický verš se stává tělem.
V mramorovém sále paláce Lucerna se v předvečer oznámení nového laureáta Nobelovy ceny míru konala jako každoročně oslava kulatého výročí někoho z rodu Havlů. Oslavencem byl tentokrát Ivan Havel, mezi gratulanty nechyběl ani jeho bratr. Všichni jsme si mysleli, že bratr se stane oslavencem další den, že tu Nobelovu cenu konečně – a naprosto zaslouženě – dostane. Básník Andrej Stankovič, všemi zvaný Nikolaj, mě přemluvil k téměř estrádnímu vystoupení. Měli jsme před panem prezidentem a jeho chotí slavnostně gratulovat sourozenci Ivanovi. Tak se také stalo. Až na to, že Nikolaj zapomněl text, který sám vymyslel, a já jsem duetovou gratulaci musel odříkat sám: „Drahý Ivane, jako starší bratři Ti jako mladšímu bratru blahopřejeme k udělení Nobelovy ceny Tvému staršímu bratru.“Gratulace měla obrovský úspěch, druhý den se však ukázala neopodstatněnou. Vašnostové z Osla tu cenu opět dali někomu jinému.
Když dostal chuť na surreálno, neznal bratra
Ivan Havel si podobně jako jeho bratr potrpěl na konstruktivistickou osnovu, neprokládal ji však surreálnými maximy typu „Chyť zajíce, ať ho máš“. Každopádně mu šlo o jazyk. Vedle jazyka českého, zčásti umělého, protože zkrásněného Jungmannem, dbal i o jazyky zcela umělé. Již jsme konstatovali, že jeden z nich, ten není surreálný, nýbrž konstruktivistický, si bratr vypůjčil pro Vyrozumění, díky této souvislosti vlastně společnou hru. Asi jako obranu proti surreálným nápadům.
To Ivan Havel takovou obranu nepotřeboval. Když dostal chuť na surreálno, neznal bratra. Viz jeho satirický útok na zdrobněliny. Vždy se říkalo „ekonomický balík“, proboha nikdy balíček. Mělo by platit, jak si myslel Ivan, že kdo říká „balíček“, nikoli žvýkaček, je balík. Vyplývá to z „hry, hračky, hračičky“Ivana Havla s názvem Hříčička.
Eugenu Brikciusovi
Motto: Zdrobnělinám se meze nekladou (Eugen Brikcius)
hra hračka hračička hra hříčka hříčička hráč hráček hráčíček
hračkář hračkařík hračkaříček hříčkař hříčkařík hříčkaříček hříč hříček hříčíček hračičkář hračičkářík hračičkáříček hřičičkář hřičičkářík hřičičkáříček
hračkářství hračkářstvíčko hračkářstvítečko
hříčkářství hříčkářstvíčko hříčkářstvítečko hříčství hříčstvíčko hříčstvítečko hráčství hráčstvíčko hráčstvítečko
hračičkářství hračičkářstvíčko hračičkářstvítečko
hřičičkářství hřičičkářstvíčko hřičičkářstvítečko
Není báseň jako báseň. Výše uvedená báseň je báseň jedna báseň.
Ivan Havel byl gentleman. Český překlad „jemnostpán“je poněkud posunutý. Ivan posunutý nebyl. Byl, jaký byl. Nechtěl se zabývat majetkem. O rodinné vlastnictví se skvěle stará Dáša. Jednou jsem se poměrně netaktně zeptal: „Ivane, patří ti vůbec něco?“„Moje je ta skála pod Barrandovem,“ukončil výslech Ivan a vrátil se k tématům opačným.
Drahý Ivane, mohu ti slíbit, že tu tvou skálu budu uctívat jako vpravdě lapidární pomník. Něco ti do ní vryji.