Fotograf, který si hrál s loutkami
Za svého života měl fotograf a autor objektů Jiří Hampl, člen Klubu konkretistů, pouze tři samostatné výstavy. Nejvýznamnější z nich byla expozice v pražské Galerii Jiří Jaskmanický, kde mohl představit především svoje fotografie. Tenkrát neměl tušení, že na něho kunsthistorik Jiří Machalický, který jej navštěvoval v jeho břevnovském bytě a ateliéru zároveň a který si na zmíněné výstavě zakoupil jeden jeho objekt, nezapomene.
Nejprve o něm Machalický napsal jednu z trefných povídek ve své knize Depozitář. Nyní projevil svůj vztah a obdiv k Hamplovu dílu hmatatelněji. Uspořádal mu v purkrabství hradu Klenová výstavu Utajený objevitel – fotografie a objekty. Také tentokrát mohl navázat na minulost a oslovit sběratele Miroslava Velfla, kterého k Hamplovi kdysi přivedl a jehož nákup více než třiceti fotografií zachránil část umělcovy volné tvorby. Nyní, dvanáct let po Hamplově smrti, mu je Velfl zapůjčil, aby z nich mohl sestavit zmíněnou expozici. Dvaadvacet vybraných snímků doplnil Jiří Machalický o dřevěný objekt Pomník motýlům z roku 1957, zakoupený u Jaskmanického. Výstavu doprovází katalog s reprodukcemi všech prezentovaných děl. Jde o ojedinělou možnost seznámit se s originálně pojatými snímky Jiřího Hampla, z jehož tvorby mnoho nezůstalo. Zřejmě byla z velké části vyvezena na skládku, když po autorově skonu majitel domu spěchal na vyklizení bytu.
Vystavený soubor fotografií, vzniklý v letech 1953–1965, se dá označit za reprezentativní vzorek Hamplova přístupu k fotografii. Vedle nejstaršího autoportrétu je k vidění nápaditě pojatá série nazvaná Kopírák, Bílá krajina, Střelnice, Jeleni, Loch-Ness, Král… Vyjma Kompozice v černé a bílé nemá žádná fotka realistický charakter. Každá v sobě skrývá pouze náznak snímaného, pomocí technických kouzel upraveného tak, aby konečný výraz vyzněl abstraktně. Zároveň všechny odpovídají svému názvu, stačí se pozorněji dívat.
Jméno a tvorba Jiřího Hampla (24. 4. 1926 – 22. 11. 2009) je nejen pro širší veřejnost, ale i pro mnoho současných českých fotografů neznámou veličinou. Výtvarné smýšlení se rodilo u absolventa reálného gymnázia přirozeně a samovolně, když začal vytvářet citlivé portréty nebo záznamy prostředí. Až do důchodu Hampl pracoval jako reprodukční fotograf v Ústavu dějin umění Akademie věd. Volné tvorbě, která není nijak rozsáhlá, ale kvalitní a soustředěná na detail, se věnoval především v padesátých až sedmdesátých letech, později už jen příležitostně. Některé Hamplovy snímky podle kurátora výstavy na hradě Klenová „mají až snový nádech, připomínají odkaz Josefa Šímy nebo Josefa Sudka“. U tohoto srovnání nelze opomenout společný jmenovatel děl všech tří autorů spočívající ve světelné lehkosti a jemnosti. Stejně tak některé Hamplovy fotografie působí jako živelná paralela ke strukturám Vladimíra Boudníka.
I proto se Machalický zmíněnou expozicí snaží, aby Hamplova tvorba neupadla v zapomnění. Škoda, že se nedají vystavit i objekty vytvářené z nejrůznějšího materiálu. Umělec k tomu účelu sbíral a skladoval ve svém miniaturním bytě kdeco. O jejich osudu se nic neví. Představu si o nich lze udělat jen díky zmíněné zápůjčce kurátora.
Koho by zajímal Jiří Hampl více nejen jako autor, ale i jako člověk, který si například sám pro sebe sestrojil a po večerech hrál loutkové divadlo, nechť sáhne po zmíněné knize Depozitář.