Retro armáda v akci
České vojsko musí co nejrychleji nahradit ruskou techniku, přestože to může stát desítky miliard
Aktivním záložníkům mladších ročníků připomíná vojenské cvičení menší retro výlet. Na armádní základně v šumavských hvozdech vyfasují mimo jiné i ruská terénní auta UAZ 469, která se v továrně v ruském Uljanovsku, rodišti bolševického revolucionáře Vladimira Iljiče Lenina, začala vyrábět před padesáti lety. Projedou opravdu každý terén a nejsou nijak náročná na údržbu, problém ale je, že ne vždy dorazí do cíle cesty, byť je to třeba jen pár desítek kilometrů. Jenže to je pro armádu docela důležité.
Na sovětské zbraně stejné generace jako stařičké uazy lze v armádě narazit na každém kroku. Ruské stroje jsou páteří vrtulníkového letectva, které využívá deset Mi-24 (v kódu NATO Hind) a zhruba dvě desítky různých variant M-17 (Hip). Jediná „těžká brigáda,“tedy útvar vybavený těžšími pozemními vozidly, používá také sovětskou výzbroj, jde o BVP-2 a modernizované tanky T-72. Rovněž základ protivzdušné obrany země tvoří systémy 2K12 M2 KUB. V muničních skladech jsou stále pancéřovky řady RPG, na vozidlech mají vojáci granátomety AGS-17…
A teď přichází kauza Vrbětice, ve které ruská speciální diverzní jednotka Česku ukázala, že jeho místo je mezi zeměmi, které v Moskvě považují za nepřítele. Karty jsou rozdány členstvím v Severoatlantické alianci a hodnotami evropské demokracie. V nich stále vidí většina z nás základ naší společnosti, zatímco režim Vladimira Putina se netají tím, že evropské hodnoty jsou mu nepřátelské a je třeba je zničit.
Těžko ale lze stát na druhé straně barikády a být závislí na zbraních, které vyrobil náš nepřítel. Možná něco takového šlo během povstání českého lidu proti nacistům na jaře 1945, začátkem studené války po roce 1948 ale už československé vojsko rychle přezbrojilo z kořistního mišmaše na techniku sovětskou. Nyní jsme už přes tři desítky let zase v západním bloku, tvář ale máme zpola ještě východní.
Mýtus ruských migů
V době kolem vstupu do NATO koncem devadesátých let se vedly diskuse, že by Česko nemuselo nakupovat od Západu nové stíhačky, ale mohlo by si nechat a modernizovat ruské
MiG-29, převyšující v mnohém starší verze amerických F-16. Nakonec to armáda neudělala a levně vyměnila své stroje s Polskem za vrtulníky typu Sokol.
Ve své době kritizovaná výměna byla nejlepším ze špatných řešení. Maďarsko se svých migů postupně vzdalo taky, Slovensko se potýká s množstvím poruch a neochotou ruských výrobců vyjít vstříc při jejich řešení. Polsko už jako alternativu pořídilo americké F-16C a D a hodlá své migy nahradit supermoderními F-35 Hornet od USA.
Česko se stíhačkami takové problémy nemá, protože gripeny, které si pořídilo místo migů, létají spolehlivě a servis funguje dobře. Horší už to však je s vrtulníky, které nebývají v nejlepší kondici a často čekají na revize a náhradní díly. Nutno ale podotknout, že potíže jsou i s polskými sokoly, a u letectva jde teď především o to, aby se letci udrželi ve formě do doby, než vzdušná flotila posílí o osm amerických víceúčelových Venomů UH-1Y a čtyři Vipery AH-1Z.
Vztahy s ruskými zbrojaři fungují na stejně komplikovaném základě, jako je Rusko samotné. Vezměme příklad Ukrajiny. Její vojsko bylo v roce 2014 pro Rusko zprvu snadným terčem kvůli své demoralizaci, katastrofálnímu stavu techniky a slabosti.
Pak se ho podařilo stabilizovat a dovybavit staršími sovětskými zbraněmi sebranými po celém světě. Dnes bývá na bojišti jednou z nejtěžších věcí odlišit, zdali je technika stejných typů vlastní, či cizí. I ukrajinská armáda se ale dnes vydává cestou nákupů moderní výzbroje, především dronů od Turecka, které se osvědčily v Náhorním Karabachu.
Cena za suverenitu
V Česku se v minulosti objevovaly ideje třeba vytvořit z Leteckých opraven Malešice (LOM) regionální centrum pro opravy ruských vrtulníků, které tu létají v armádách i komerčním sektoru. Ruští partneři z byznysu takovým plánům fandí, ovšem do chvíle, dokud nepřijde z Kremlu přes tajnou službu FSB pokyn kontrakt zabrzdit. Pak se začínají objevovat problémy typu „dodávka se zpozdila“, nebo „porouchal se nám počítač“.
Je třeba počítat s tím, že pokud je Česká republika v NATO, bude pro Rusko možná naoko partnerem, kterému je však třeba vrážet co nejvíc podpásovek. Ty zpravidla přicházejí v momentě, kdy to země co nejméně potřebuje. Rusko je ve vedení hybridní války zkušené a vynalézavé. Dobře si uvědomuje, že hackerské útoky na nemocnice je třeba vést v době koronavirové krize a výbuchy i diverze se hodí v rozkolísané době politické. A v případě, pokud by se mělo schylovat k nasazení armády, by pak zcela jistě najednou chyběly náhradní díly pro ruská vozidla či vrtulníky.
Existuje tu jedna cesta – přezbrojit armádu na výzbroj produkovanou partnery v NATO, s co možná největším zapojením domácího průmyslu. A nelitovat peněz na další venomy, vipery, bojová vozidla i na další techniku, přestože výdaje půjdou do desítek miliard korun.
Jde ale o cenu za národní bezpečnost, která se vyplatí. A přitom nelze zapomínat, že hrubá síla vše řeší jen částečně a do budoucna získají význam chytré informační a hybridní operace, kde jsou stejně jako technika potřeba i vzdělaní lidé.
Existuje tu jedna cesta – přezbrojit armádu na výzbroj produkovanou partnery v NATO a nelitovat výdajů