Vzor Napoleon

I dnes mnozí chtějí rázně šířit modernitu

Zvykáme si, že v době ražené progresisty se leccos mění a zamlžuje. Že se vytrácí rozdíl mezi ideologicky podmíněnou genocidou a činy ryze imperiálními. Že pokrokáři házejí do jednoho pytle Hitlera, Putina, ba i Churchilla. Jak v tomto směru obstojí Napoleon? Zřejmě to uvidíme právě dnes, kdy se připomíná 200 let od jeho úmrtí.

Ta otázka je otevřená. Záleží na optice a místu, odkud se díváme. Napoleon zosobnil největší a poslední vzepětí Francie coby impéria, coby země, jež dokázala udávat tón Evropě. Ale… Pro kované pokrokáře je Napoleon rasistou, jenž chtěl na Haiti za revolučního chaosu obnovit otroctví. Pro Rusy je agresorem, jenž pronikl až do Moskvy a museli ho vytlačit ve Vlastenecké válce (Tolstého Vojna a mír). Pro Poláky zůstává symbolem naděje, vždyť aspoň na čas prosadil obnovu již zaniklého polského státu v podobě Varšavského knížectví. Jména Poniatowski, Kościuszko, Dąbrowski stále žijí a Dąbrowského mazurka („Jeszcze Polska nie zginęła“) je státní hymnou. Pro Německo, jako stát tehdy ještě neexistující, byl mocným sokem v Prusku, ale silnou liberální inspirací na západě. Beethoven věnoval Napoleonovi svou Eroicu, teprve po jeho korunovaci na císaře věnování zrušil. Pro Španěly byl tím, kdo v jejich zemi zrušil inkvizici (v závěru Poeovy povídky Jáma a kyvadlo zachrání mučeného vězně Napoleonův generál, jehož vojáci obsadili Toledo), ale i tím, proti jehož brutalitě vedli guerillovou válku (Goyův cyklus Hrůzy války a Formanův film Goyovy přízraky).

Ano, ta optika je velmi rozmanitá, jak se dnes s oblibou říká. Ale faktem zůstává, že Napoleon dal směr chaosu porevoluční Francie. Že za jeho éry Francie vyměnila feudální stavovský stát za občansky strukturovanou společnost (jeho občanský zákoník inspiruje dodnes). Lze to říci i tak, že Napoleon ráznými metodami prosazoval modernitu a liberální hodnoty v Evropě. Což je v zásadě cíl, k němuž se hlásí i dnešní pokrokáři. Jen si netroufají hlásit se k Napoleonovi přímo.