Napoleon, Slánský a Jourová
Vtěchto dnech si připomínáme 200. výročí úmrtí Napoleona Bonaparteho. V této souvislosti jsem si vzpomněl na to, jak první muž Francie spřádal s ruským carem Pavlem I. plány na vytlačení Britů z Indie. Na internetu lze najít články různých historiků, kteří tvrdí, že když Angličané tento záměr odhalili a když car vyslal první vojenské oddíly k indickým hranicím, britská tajná služba v březnu 1801 jednoduše nechala Pavla I. zavraždit, čímž velkolepý geopolitický manévr Napoleona na ovládnutí Indie definitivně skončil.
Je to pravda? Není to pravda? Někdo této spekulaci věří, jiný ji zase považuje za nesmysl. Pravdu nebudeme schopni zjistit nikdy. Buď tomu někdo uvěří, nebo ne.
V rovině víry nejspíš skončí i celá rusko-česká bitva o Vrbětice a na ni nalepené kauzy jako například cesta-necesta předsedy ČSSD Jana Hamáčka do Ruska. Obyčejný smrtelník, který nešéfuje nějaké tajné službě, nezastává vysokou vládní funkci nebo nepatří do úzké skupiny pomazaných novinářských aristokratů, nemá žádnou šanci si ověřit, zda informace, které přinášejí média, jsou pravdivé, nebo ne. Takže nám zůstane jedině víra, ve smyslu jakési transcendentální důvěry v (tajné i netajné) státní instituce, v politiky či novináře.
Víra je zvláštní stav vědomí. Tradicionální doktríny říkají, že k víře v Boha či v nesmrtelnost duše není možné se v pozemském životě žádným způsobem dopracovat, protože ji člověk buď dostane od Stvořitele (formou boží milosti), nebo ne.
V normálním životě lidi k víře, například v nadlidské schopnosti technologií, může dostat například i jednoduchá mlátička obilí. Můj otec, ať mu dá Bůh nebe, mi vyprávěl historku o tom, jak do jejich vesnice poprvé přivezli mlátičku. Sedlákům předvedli, že stroj dokáže za hodinu vymlátit tolik obilí jako oni za celý den, načež jeden z nich vykřikl: „Už věřím!“
Nedokážu si představit, jak by zareagoval Děrsu Uzala, domorodý lovec žijící v povodí řeky Ussuri z filmu režiséra Akiry Kurosawy, kdyby mu dnes někdo předvedl, co všechno umí iPhone 12…
Dilematu, komu věřit, čelili i členové komunistické strany koncem roku 1952, kdy Klement Gottwald na přání Stalina dal příkaz zatknout generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského a ve vykonstruovaném politickém procesu jej odsoudit k trestu smrti. Když to víru ztrácející řadoví komunisti viděli, ptali se soudruhů nahoře: „Komu teď máme věřit, když nás zradil i druhý muž ve státě?“Odpověď zněla: „Straně věřte, soudruzi!“
Ve známé pasáži románu Běsi z pera Fjodora Michajloviče Dostojevského se tajemný Stavrogin ptá nerozhodného idealisty Šatova: „Ale v Boha věříte? V Boha?!“Šatov odpovídá: „Já… Já budu věřit v Boha“. Knihu kritici označují za sociální a politickou satiru, alegorii vykreslující katastrofální důsledky politického a morálního nihilismu, který se v Rusku šířil v druhé polovině 19. století, kde fiktivní město upadá do chaosu.
Přestože jde o odporné téma, možná, že by se někdo z českých spisovatelů mohl přece jen pokusit napsat román Běsi 2 o fiktivní banánové republice v srdci Evropy, která díky absolutnímu diletantismu a neschopnosti celé politické scény dohodnout se alespoň na základních národních zájmech země pomalu upadá do chaosu. A na konci románu by se mohl zeptat české eurokomisařky Věry Jourové: „Komu věříte? Kroupovi, nebo Hamáčkovi?“
Dilematu, komu věřit, čelili i členové komunistické strany koncem roku 1952, kdy Gottwald na přání Stalina dal příkaz zatknout generálního tajemníka ÚV KSČ Slánského