Jdeš na Stouny? Na Zappu
Výstava 30 let svobodné kultury připomíná nesamozřejmost zdánlivě samozřejmého
Ačkoliv epidemie ustupuje, společnost se otevírá a už lze navštívit některé galerie, zkušenost uplynulého roku říká, že opatrností se nic nezkazí. Nic se nezkazí ani venkovní výstavou. Na tu je krátký covid i případné restrikce, kdyby se vrátily. A protože je ta výstava na pěší zóně Na Příkopě, v nejfrekventovanějším centru Prahy, má o návštěvníky – nahodilé chodce i systematiky – postaráno.
Pod názvem 30 let svobodné kultury se na panelech předkládá škála informací, připomínek, nostalgie, ba i jisté provokace. Pro pořádek a základní vhled. Jde o panely zachycující rok po roce třicet svobodných let v kultuře, prakticky od Marty Kubišové zpívající na Václavském náměstí při vzepětí „sametu“až po útlum v karanténě. Na panelech najdete dobové snímky ze zdrojů ČTK a doprovodné texty oživující to, co už i člověk zajímající se o kulturu a veřejné dění často zapomněl.
Právě v tomto smyslu je výstava příjemně osvětová, občas nostalgická a někdy až překvapivě aktuální. Konkrétní příklad. Hodně se dnes mluví o nové asertivitě a vlivu Ruska, blíží se 30. výročí odchodu vojáků sovětské okupační armády. Na panelu vidíte snímky z koncertu, který k tomu Michael Kocáb (tehdy šéf příslušné parlamentní komise) uspořádal ve Sportovní hale. Nesl název Adieu C. A., přičemž asi jen starším dnes dojde, že písmena C. A. jsou zkratkou Sovětské armády v azbuce. A hlavně, na tom koncertě vystoupil též Frank Zappa. I takové věci se tehdy daly dělat.
Kultura, či kulturní provoz
Teď se vraťme k tomu, co bylo zmíněno jako provokativnost. Titul 30 let svobodné kultury je poněkud zavádějící. Vzbuzuje dojem, jako by tu až do listopadu 1989 žádná svobodná kultura nebyla. Jistě že byla, jen nebylo možné ji svobodně prezentovat. Ta výstava by se měla jmenovat spíš 30 let svobodného kulturního provozu, ale to zní jaksi přízemně, že. Připravila ji Asociace promotérů, producentů, vystavovatelů a dodavatelů služeb v kultuře APPOK. Už proto expozice pomíjí literaturu, výtvarníky či divadlo a cílí na velké festivaly, koncerty, nově otevřené či rekonstruované sály. Zmiňuje-li už film, tak v rovině celebritních premiér snímků jako Obecná škola či Kolja.
V tomto smyslu působí logicky, leč i trochu nabubřele fakt, že se autoři už na úvodním panelu vymezují vůči karanténě: „2020–2021, doba temna pro českou kulturu.“Upřímně, spíše než doba temna pro kulturu je to doba temna pro ty, kdo se živí její masovou prezentací.
Ale abychom nepůsobili skuhravě, těžiště expozice těm vlivům nepodléhá. Řekněme rovnou, že stojí za čtvrthodinu či půlhodinu věnovanou prohlídce, a to z více důvodů.
Jednak kvůli chronologii. Promítnete si v hlavě řadu událostí. Od prvního vystoupení Rolling Stones v srpnu 1990 přes otevření paláce Akropolis na Žižkově (už je to 30 let!) či klubu Roxy, koncerty Depeche Mode či Pink Floyd, festival v Trutnově s kořeny v undergroundu a Václavem Havlem coby jeho „náčelníkem“, premiéru muzikálu Dracula či fenomén Markéty Irglové, ale i operu Zítra se bude… se Soňou Červenou v roli Milady Horákové. Vlastně až po vystoupení Marty Kubišové opět v listopadu, ale už v roce 2019, k 30. výročí „sametu“.
Pak proto, že expozice nepřehání pragocentrismus. Brněnský klub Fléda, ostravská aula Gong či akce jako Colours of Ostrava, Trutnov Open Air („český Woodstock“) i metalový festival Brutal Assault ukazují šíři záběru „velkého kulturního provozu“.
Suma sumárum se tu oživuje něco, co dnes už považujeme za banálně samozřejmé. Heslo 30 let svobodné kultury připomíná, že až tak samozřejmé to není.
30 let svobodné kultury.
Na Příkopě, Praha. Do 24. května.