Portrét Číny, jaká mohla být
a devadesátých let, kterou Xiao Quan zabíral, byla úplně jiná atmosféra. Lidé na fotkách se smějí, jejich těla jsou v pohybu, plná života, očekávání, naděje. Je v nich elán, kreativita. Možná proto, že dlouhá řada těch, které fotograf nasnímal, jsou umělci: muzikanti, divadelníci, výtvarníci. A také proto, že byl jedním z nich: že je dobře znal a oni znali jeho. Pozvali ho k sobě, pustili si jeho kameru k tělu, distanc mezi tím, kdo fotí, a objektem v hledáčku byla minimální, nulová.
Podobně důvěrný vztah známe v české fotografii třeba z díla Karla Cudlína nebo Bohdana Holomíčka. Xiao Quan má blíž k tomu druhému. Cudlín je ve své vrcholné reportérské práci svrchovaně umělecký, divadelní až metafyzický; Holomíček je ryzí dokumentarista, živel, který kudy chodí, tudy fotí, síla chvíle je u něj víc než výsledný estetický dojem. Cudlín je duchovní, Holomíček zemitý. Čínský fotograf to má stejně. Divák nevnímá na jeho fotkách tolik detail, kulisy, kompozici, světlo a stín, ale celkový náboj, atmosféru, vitální sílu, chuť něco udělat, stvořit. A nemusí to být rovnou krásný nový svět. Xiao Quan je odstředivý, Kafkův Zámek dostředivý. Fotograf sděluje přímo, Kafka v hluboké, vrstevnaté symbolice.
Ale abychom Xiao Quanovi nekřivdili. Některé jeho záběry, hlavně ty pořízené v exteriérech, ať v kulisách dynamického města, nebo statické, věčné a nekonečné krajiny, mají potenciál málem magický, přeludný, surreálný. Třeba krásná žena v bílém, tančící na kraji velké čínské zdi, která jí ubíhá za zády do nekonečna. Nebo jiná žena, znaveně sedící, a vedle ní v analogické pozici opřená židle. Anebo žena do třetice: tvář z profilu, za ní záda ujíždějících cyklistů, těsně před ní v nějakém škopku tři klimbající nemluvňata.
Zdá se jim na tom snímku, datovaném 1992, o tom, co bylo, nebo o tom, co bude? Také čínský fotograf má ve svém repertoáru několik fotografií-příběhů, vizuálních sdělení, v nichž se dá listovat a číst jako v tom nejlepším filozofickém románu.
Kormidelník mezi symboly Rychle sdělný dokument ale vítězí. Xiao Quan maluje v černobílé především obrázek své generace, které bylo v devětaosmdesátém kolem třiceti. Reformy, které odstartovaly na sklonku sedmdesátých let přerod Číny ze zaostalé, neurotické provincie v globální, častokrát přehnaně suverénní velmoc, brali jako šanci i pro obrodu ducha.
V kulisách těch fotek je daleko víc individuální život než kolektivní ideologie; do záběrů jen výjimečně skočí nějaká ta hvězda, policejní uniforma nebo rovnou portrét „velkého kormidelníka“, jehož psychopatologické tahy rozdrtily desítky milionů životů. V těch fotografiích je svoboda, nezávislost, skoro se chce napsat volnost, rovnost, bratrství.
Člověk je tu především za sebe: mluví, diskutuje, tříbí si názory, má smysl pro humor; jeho profil je autonomní, svrchovaný, nesrovnatelný s deformovanou, odevzdanou a zároveň drze samolibou tváří, kterou servíruje Čína dnes.
Fotografie Xiao Quana jsou vlastně humanistickým dokumentem v nejlepším slova smyslu. Ukazují člověka jako jedinečnou bytost, jako individualitu, která disponuje svobodnou vůlí, kreativitou, kritickým myšlením. Hodnotami, které totalitním systémům, založeným na zestátnění, brutální kolektivizaci mentální kapacity člověka, rozhodně nejdou pod nos.
Je to výstava sen. Sen o možném setkání východu se západem, minulého s přítomným, a hlavně s budoucím. Sen, který se ale nikdy nestal skutečností. Takže je v těch fotkách dneska i jistá melancholie, romantismus, vznáší se nad nimi v oblacích marnost, absurdita té věčné sisyfovské dřiny. Nepřipomínají nám nakonec ty snímky poněkud i naši, českou zkušenost posledních dekád?
Xiao Quan: Naše generace. Portréty K.,
Dům fotografie, Revoluční 5, Praha 1 Kurátor Lü Peng Do 30. května 2021.