Hosté a hostky

Krásný nový liberální svět se formuje v rozličných oblastech, jednou z nich je jazyk. Ohleduplnost, snaha o rovnoprávnost a skoncování s diskriminací bezpochyby vedly k tomu, že veškeré textové výstupy festivalu Jeden svět, který včera začal, důsledně dodržují závazek neponechávat pojmenování skupiny lidí různých pohlaví jen na mužském rodě, jak bývalo zvykem. A tak se zásadně mluví výhradně o „divácích a divačkách“, „režisérech a režisérkách“. Tam, kde neexistoval ženský tvar určitého slova, už existuje: máme tedy hostky.

Může to samozřejmě vyvolat rozličné reakce, od uznalého potlesku přes pobavení nad příliš uvědomělou snahou až po infarktové rozhořčení tradicionalistů. Všechny tyto reakce jsou přitom z nějakých důvodů pochopitelné. Náš jazyk, vytvářený po staletí v patriarchální společnosti, ženy diskriminuje, to je nesporné. Psal o tom poutavě a zasvěceně už v polovině minulého století Pavel Eisner ve svém impozantním díle Chrám i tvrz .Co ale s tím? Lze jazyk, právě proto, že jde o systém utvářený po staletí, jen tak změnit, protože už nám připadá ideologicky nepatřičný? Jisté je, že má taková snaha své meze únosnosti.

Jinak ale Eisner brzdí naše přehnané představy o tom, že jazyk, jak my ho známe, je jeho jediná možná a nejdokonalejší podoba. Naši předkové mluvili velmi odlišně a stejně budou i naši potomci. Ženám mohlo být dosavad, jak se v Chrámu i tvrzi také dočteme, útěchou, že na jejich genderovou stranu během věků přešly původně mužské tvary „mrtvol“, „želv“či „velryb“. Budeme-li teď mít hostku, příští generace to nejspíš nijak úkorně neponesou. Větší problém je, že progresivní hnutí kráčí mílovými kroky a jazyk (a čeština zvláště) mu nemůže stačit. Jak vyjádřit ohleduplnost k lidem, kteří se cítí být nebinární? Říkat (podle vzoru „pirátstvo“) už jen „diváctvo“?