Bastard na Barrandově
Je to známý paradox: nejhorší pro památky byla vedle padesátých let doba znovunabyté svobody – léta devadesátá. Nemovitosti se vracely majitelům někdy jako ruiny, jindy nevhodně upravené pro polepšovny, domovy důchodců a jiné ústavy. Nejvíc je zrajtovali vojáci a jézeďáci.
Drtivá část restituentů neměla peníze na opravy, a tak majetky prodávala, stejně tak se objektů ze stejných důvodů zbavovala města a organizace a nezřídka padly do rukou podvodníků, kteří pak nehnuli prstem; jeden podobný případ za všechny – Palác Svět v Libni. Je mnoho příkladů zničených památek, které do listopadu 1989 fungovaly jako rekreační objekty ROH, armády, podniků. Třeba zámek Jemčina po čtyřiceti letech opustila armáda a pak jen léta chátral.
Svého času se takové památky snažil nabízet v televizním pořadu Ondřej Havelka, a když jsem se pídila, jak jím nabízené kusy dopadly, překvapivě velká část nakonec získala majitele, kteří je opravili. Třeba Nemilkov v západních Čechách nebo úplně odjinud a bez televize zámek Čelina u Mokrska a o kousek dál renesanční tvrz v Křepenicích, kde JZD skladovalo zrní. Dobrých konců není až tak málo a to je dobře.
Další velká skupina zničených skvostů jsou ale technické památky, případně architektura 19. a 20. století. Tady se bourá nemilosrdně a ještě si kvůli tomu odborná veřejnost vjíždí do vlasů. V čudu jsou brutalistní budovy Transgasu a hotelu Praha, telefonní ústředna v Dejvicích, vysočanské fabriky, továrna v Hlupočepích z konce 19. století, která se držela až do roku 2013, kdy padlo rozhodnutí o výstavbě nezajímavých vil a domů prakticky na hranici přírodní rezervace. Tenhle developerský vpád byl skandální a zvrátit se ho nepodařilo. Léta padá památkově chráněný zlíchovský lihovar, tam ovšem má vzniknout bytový komplex a varna prý zůstane. Jestli to s ní ale dopadne jako s Ringhofferovou vilou na Smíchově uprostřed výjezdů z tunelů, tak ať ji raději zbourají. A to je jen Praha, na severu republiky jsou řady cenných industriálních staveb v tristním stavu a nejspíš půjde většina z nich k zemi.
Dnes prostě rozhodují developeři a jejich peníze. A přístup památkářů je někdy zvláštní. Když sochař Marian Karel vytvořil skleněnou krychli na kovovou konstrukci v Sovových mlýnech, která oživila jejich eklektickou architekturu, strhli památkáři povyk, že bude porušeno malostranské panorama, ba i celé Prahy.
Právě probíhající dostavba barrandovských teras kupodivu protesty a kritiku nevyvolává. To, co právě vyrůstá napravo od jejich historické budovy, je nehezké monstrum, které zásadně mění pohled na tuto část Prahy a k lehké funkcionalistické stavbě je jak pěst na oko. Celá dostavba je předimenzovaná a definitivně zrušila zbytky genia loci této lokality. Již dříve se na něm podepsal dopravní ruch Strakonické a Barrandovského mostu, ale tohle je konečná. Snad ještě apartmánový dům ve tvaru vlnovky v místech Trilobit baru by šlo akceptovat, ale i tak je to obrovská hmota. Barrandovské terasy byly půvabné vzdušností a originálním řešením, teď jejich vyhlídková věž stojí jako maják v přívalech banality. Sleduje-li rekonstrukce hlavně generování dalšího zisku, zachování památky není primární, ta je jen přívažek, který nejde zbourat. Nové barrandovské terasy s tím, co tu kdysi stálo, nemají nic společného, změnily se v podivného bastarda.
JANA MACHALICKÁ redaktorka LN
To, co právě vyrůstá napravo od historické budovy, je nehezké monstrum, které zásadně mění pohled na tuto část Prahy a k lehké funkcionalistické stavbě je jak pěst na oko