Konec Západu? Můžeme si za něj i sami
Západní civilizace nebude tím, čím bývala, ale změna je život. Jakou bude mít podobu, záleží na dalších generacích
Západořímská říše oficiálně zanikla v roce 476, když byl císař Romulus Augustus sesazen Germánem Odoakerem, ale to je jen symbolické datum. Říše postupně erodovala pod náporem Vandalů, Vizigótů, Hunů, Germánů a dalších barbarských kmenů.
Hrozí dnes podobný osud Západu? Odpověď do značné míry závisí na tom, jestli budeme schopni hledat a najít nějakou sjednocující ideu, která by nám dala jasný smysl a cíl našeho konání.
Dnes je zřejmé, že se Francis Fukuyama mýlil, když v roce 1992 v knize Konec historie a poslední člověk tvrdil, že s pádem komunismu končí doba střetu velkých ideologií a nastává období globálního vítězství liberální demokracie. Blíže pravdě byl spíše Samuel Huntington, který na Fukuyamu reagoval v roce 1993 článkem Střet civilizací? . O tři roky později publikoval stejnojmennou knihu, ovšem už bez otazníku. Tvrdil, že po pádu železné opony nebude svět jednodušší, ale naopak složitější. Bipolární svět se zhroutil a o dominantní postavení budou soutěžit různé kulturně civilizační okruhy (vymezil jich celkem devět). Doposud vládl světu Západ. O toto výsadní postavení však usiluje nyní také islámský kulturně civilizační okruh (díky demografickému růstu a ambicím šíření islámu) a čínský okruh (díky ekonomickému růstu).
Sebeobviňování – naše hrozba Západ dnes čelí několika velkým výzvám – klimatické změně, globální devastaci životního prostředí (především ztrátě biologické rozmanitosti), migraci (zejména do USA a EU), agresivní politice Ruska a Číny, islámskému terorismu, pandemii covidu-19, neudržitelnému zadlužení či nebývalému nárůstu populismu. Největší hrozbou je však naše vlastní sebeobviňování. Zjednodušeně řečeno, za vše zlé ve světě může arogantní bílý muž. Měl by se permanentně omlouvat a nejlépe zmizet konečně ze scény. Tento současný nešťastný trend má dlouhodobější vývoj a stojí za to si jej připomenout.
Před pěti sty lety by si nikdo nevsadil na to, že Evropa, resp. západní civilizace, se stane dominantní silou. Římská říše byla v té době už tisíc let rozvrácená a nová civilizace se formovala pomalu, postupně, téměř „neslyšně a neviditelně“. Evropa však překonala řadu krizí (např. devastující důsledky černého moru v letech 1347–1353 nebo obléhání Vídně vojsky osmanské říše v letech 1529 a 1683) a často z těchto potíží vyšla posílena.
Od dob římského impéria nebyla v Evropě jednotná říše jako například v Turecku, Rusku, Číně či v Japonsku. Zdá se, že diverzita národů je v dlouhodobějším horizontu stabilnějším a životaschopnějším uspořádáním než velký územní celek s totalitním či autoritářským režimem.
Britský historik Niall Ferguson v knize Civilizace. Západ a zbytek světa (2011) uvádí, že Západ se odlišoval od zbytku světa šesti zcela novými soubory institucí, norem a chování: konkurencí, vědou, vlastnickým právem, medicínou (a tedy lepším zdravím), konzumní společností a pracovní morálkou (vycházející zejména z protestantského prostředí).
Myslím, že úplně klíčovou roli při vzestupu Západu hrála věda, vědecko-technická a průmyslová revoluce.
Aplikace vědy dala Západu na několik staletí výraznou převahu ve vojenské oblasti (např. pokud jste měli k dispozici přesné dělostřelectvo a nepřítel nikoliv, byl výsledek boje předem zřejmý).
Západ prakticky neomezeně vládl zbytku světa od poloviny 19. století zhruba sto let (do rozpadu koloniálního systému). Jak tvrdí Ferguson, impérium znamenalo výnosné trhy a vyšší návratnost investic. Znamenalo ale také tržní hospodářství, právo na soukromé vlastnictví a zastupitelskou vládu.
Pak, v první světové válce, se západní civilizace střetla s tím nejnebezpečnějším nepřítelem – sama se sebou. Západ v sobě nese schopnost zničit sám sebe a tzv. civilizovaný a kulturní člověk je schopen jakýchkoliv zvěrstev a krutostí.
Důvěra v západní civilizaci byla otřesena a Západ přestal věřit sám sobě. Ve druhé polovině 20. století získaly nezávislost postupně všechna bývalá kolonizovaná území. A rozvinutý svět se vrhl na spotřebu. Veškeré úspěchy západní civilizace – kapitalismus, věda, vláda zákona a demokracie – jako by za sebou nezanechaly nic hlubšího než nákupy. (Ferguson, 2011)
Za co se lze nestydět
V tomto duchovním vakuu nám hrozí nejen Huntingtonův „střet civilizací“, ale především „rozpad civilizací“. Západní kulturně-civilizační okruh, kam patří i naše vlast, umí být ušlechtilý a umí se chovat i hanebně. Závěrem se však zaměřme na tři příklady, kde se nemáme za co stydět a můžeme být ostatním částem světa i dnes příkladem:
• Zrušení otroctví. Otrokářský systém existoval minimálně od počátku zemědělské revoluce, tedy deset tisíc let. Teprve v průběhu 19. století pocítili Evropané tak velký stud, že učinili obchod s otroky nelegálním – Velká Británie v roce 1807, např. Holanďané až v roce 1863. Spojené státy zakázaly otroctví na celém území v roce 1865.
• Evropa zažila těžké období náboženských válek mezi katolíky a protestanty. Následně došlo k postupnému oddělení moci světské od církevní. Náboženství, resp. církve jsou kompetentní ve věci víry a mravů. O politiku se stará stát, včetně lidských práv a svobod. Toto např. islámský svět doposud nebyl schopen přijmout.
• Přijetí ztráty impéria. Ztratit mocné impérium je politicky náročné a psychologicky těžko přijatelné. Bývalé západní koloniální mocnosti, zejména Velká Británie, tento přerod zvládly dobře, na rozdíl od Ruska, které nadále přiživuje svoje imperiální sny a ambice. Číňané zase v současnosti hospodářsky kolonizují subsaharskou Afriku.
Západ možná nebude tím, čím býval, ale změna je život. Jestli bude nadále slušným místem k životu, kam chtějí přijít lidé z ostatních světových regionů (a nikoliv naopak), už bude záviset na dalších generacích. Americký futurolog Alvin Toffler k tomu říká: „Staré uvolní místo novému. Dnes není základní politickou otázkou, kdo kontroluje chod posledních dní průmyslové společnosti, ale kdo tvoří novou civilizaci, která ji nahradí. Některé generace udržují civilizaci, jiné jsou zrozeny k tomu, aby vytvářely civilizaci novou.“
Západ v sobě nese schopnost zničit sám sebe a tzv. civilizovaný člověk je schopen jakýchkoliv zvěrstev a krutostí