Konec geopolitických prázdnin
Německo musí opustit komfortní zónu. Směřujeme ke konfliktům, dvojznačnost neobstojí
Podaří se Spojeným státům udržet Evropu na své straně v soupeření s Čínou? Do velké míry záleží na Německu, které je nejvýznamnější evropskou ekonomikou.
Německé tenze s USA ohledně plynovodu Nord Stream 2, debaty o roli čínské firmy Huawei v budování 5G sítí a investiční dohoda EU s Čínou. Podle analytika German Marshall Fund Ulricha Specka jsou tři vyjmenované kauzy symptomem patálie vyššího řádu. Německá zahraniční a bezpečnostní politika v období po konci studené války se totiž dostala do slepé uličky.
Německo se spoléhalo na USA nejen v oblasti bezpečnosti, obrany a geostrategie. Ve stejné době se ale ekonomicky propojovalo také s Ruskem a Čínou. Tohle všechno dohromady tvoří základ úspěšného Německa v posledních třiceti letech.
Více než kdykoli v historii se Německo stalo šampionem globálního obchodu a světovým šampiónem v exportu. Ve stejné době – a není to bez souvislosti – se mu podařilo zůstat mimo krize a konflikty. Německo jako by bylo krejčím ušito přesně pro období po studené válce: důraz kladlo na své specifické ekonomické přednosti, multilateralismus a kooperaci prospěšnou pro všechny.
Rusko a Čína v ofenzivě
Byznysové zájmy se skvěle snoubily s politickými zájmy. Obchod a investice v zemích jako Rusko a Čína mohly být chápány jako podpora globalizace. Hodily se do představy o „plochém světě“, kde hranice málem zmizí, autokratické režimy se budou liberalizovat a konflikt bude nahrazen kooperací. Dnes se ale Německo leckomu jeví ne jako šampion globalizace, ale jako sobecký ostrov ignorující bezpečnostní zájmy partnerů a sledující jen vlastní zájem.
Nejde o to, že by se Německo během šestnácti let vlády Merkelové tolik měnilo. Kurs zůstal stejný, ale změnilo se okolní prostředí. Paradigma globalizace s liberálním prostředím garantovaným Amerikou bylo nahrazeno prostředím konkurence a konfliktu s návratem vojenského a ekonomického pnutí coby centrální dimenzí mezinárodních vztahů.
Nestalo se tak proto, že by si to přáli američtí jestřábi. Vládnoucí třída v Rusku a v Číně se na chvíli přihlásila k liberalismu, ale jen na oko. Otevření se Západu nevyužila k politické modernizaci a transformaci k tržnější ekonomice, ale výhradně k posílení vlastní moci. Znovunalezenou sílu používají Rusko a Čína k přechodu do ofenzivy. Rusko chce vojenskou silou dominovat ve svém sousedství a posílit vliv na Blízkém východě a v severní Africe. Krom toho používá hybridní instrumenty k oslabení Evropy a Ameriky.
Čína si také trénuje svaly v okolí. Hlavně ale chce využít ekonomickou a technologickou sílu k tomu, že přepíše pravidla mezinárodního pořádku podle svého. Čína je přesvědčena, že Západ je v úpadku. Obě země zahájily systémovou konkurenci se Západem: pro obě je jasnou hrozbou demokratizace. Rusko a Čína nejsou spojenci, ale jeden cíl sdílí: autokratické vlády nesmí nikdo ohrožovat.
Nový silácky jazyk Ameriky – nejprve Trumpův a dnes i Bidenův – je pouhou reakcí. Spojené státy už chápou, že Rusko a Čína nepůjdou cestou liberalizace. V této situaci musí Německo opustit komfortní zónu a akceptovat tenze a konfrontace.
Místo směřování ke globální harmonii směřuje svět ke konfliktům. Síla a geopolitika jsou zpátky. Německá dvojznačnost začíná iritovat přátele: chtějí vědět, kde Německo stojí. Francie chce vědět, jestli chce Německo strategickou suverenitu EU. USA chtějí vědět, jestli se Německo připojí k jejich strategické konkurenci s Čínou. A Moskva a Peking chápou Berlín jako jakýsi euroasijský můstek.
Uvědomí si příští německý kancléř, že zlatá éra rozkvětu pod deštníkem amerických bezpečnostních garancí skončila?
Klíčová země
Německo je klíčové v nové globální konkurenci, protože má centrální roli v Evropě. Tam, kde se EU nemůže shodnout na jasné pozici, Německo vyvažuje. EU zase vyvažuje v globální konkurenci. Když bude EU s Amerikou více kooperovat, globální koalice demokracií bude určovat světový pořádek. Čína a Rusko se budou muset přizpůsobit. Když EU zůstane neutrální, bude pozice USA vůči Číně mnohem slabší. Bude-li stát EU stranou, pustí se do sebe Čína a USA mnohem ostřeji.
Uvědomí si příští německý kancléř, že zlatá éra rozkvětu pod deštníkem amerických bezpečnostních garancí skončila? Naučí se Německo hrát geopolitickou roli a zabezpečovat liberální světový pořádek?
Německo by mohlo schovat hlavu do písku a čekat, až se bouře přežene. Jenže ono to už vlastně ani nejde. Geopolitika a síla se nevrátily jen na globální scénu, ale i do Evropy.
Británie se vydala vlastní cestou, Francie musí hrát aktivní roli se státy na jih od Evropy. Polsko investuje do obrany a vytváří s podporou USA regionální projekty, jako je iniciativa Trojmoří. Také Turecko je aktivnější v celém regionu.
K éře Merkelové patřilo zkoušet uhodnout, co si Německo vlastně myslí. Další „propatlávání se“ale povede ke kolizi s přáteli a spojenci a nakonec podmiňuje liberálně-ekonomický pořádek, o který se Německo hlavně opírá.
Prázdniny od geopolitiky skončily a Německo potřebuje novou odvážnou vizi.