Romské míjení

Osočováním ostatních si nikdo úctu nevybojuje

Za mrtvého narkomana romského původu se konaly dvě demonstrace, jedna v sobotu 26. června v Teplicích, druhá ve středu 30. v Praze na Palackého náměstí. Obě akce prosvištěly médii zcela standardně, levicová média vyzdvihovala narativ demonstrantů, ta zbývající se zajímala spíš o excesy. Účast nebyla velká a z politiků se nikdo neangažoval. Z pohledu organizátorů to byl možná úspěch, kraválem na sebe na chvilku strhli pozornost. Z hlediska Romů (měla-li tato akce menšině pomoci) katastrofa.

Obě demonstrace svorně podpořily stereotyp, že Romové si stále něco vynucují na úkor ostatních. Kdyby byl mrtvý narkoman Vietnamec, téměř jistě by nikdo nedemonstroval. To samozřejmě neznamená, že něčí život je bezcenný, ale spíš to odhaluje účelové chování aktivistů. Dalším nepříliš šťastným znakem byla rétorika protestujících, nadávat policistům do vrahů je nejen zcela nepodložené, ale též mírně řečeno netaktické. V očích většinové společnosti stojí narkomani na dně společenského žebříčku, ačkoli jsou to nemocní lidé, kteří potřebují pomoc, majorita jimi paušálně pohrdá a štítí se jich. Chcete-li to formulovat co nejpříměji, pak z „našince“nevyrazíte povzdech, ani kdyby mrtvý narkoman byl potomkem Boženy Němcové, a tedy puncovaný „Čech“.

Dalším, pro recipienty mimo komunitu negativním faktorem je skutečnost, že se režie demonstrace chopili profesionálové protestu, kteří se do Teplic sjeli z nejrůznějších částí republiky i ze zahraničí. To ovšem zničilo jakýkoli dojem autenticity. Pražská demonstrace pak působila jako klubová akce „alternativních umělců“, kteří potřebují mít splněno, aby jim byl proplacen grant. Zkrátka nešťastný mrtvý jako by v obou demonstracích posloužil jako pouhá rekvizita.

Má smysl demonstrovat za Romy? Určitě, byť by to bylo „jen“pro klid vlastní duše. Má-li se ale vztah většinové společnosti změnit, musí se změnit i protesty. Nebo sledujeme jen veřejné sebeukájení mravních exhibicionistů?