Napřed přijde šok, pak uvědomění
Říká psycholog pražských hasičů Jan Remeš, který na jižní Moravě koordinoval psychosociální pomoc místním i zasahujícím
Tornádo, které se prohnalo jižní Moravou, nezanechalo za sebou jen škody materiální, ale i psychické. Přímo v místě pomáhal lidem vypořádat se s tragédií psycholog pražských hasičů Jan Remeš. Někteří okamžitě odjeli a už se nikdy nechtějí vrátit, vypráví v rozhovoru. Každý podle něj prožívá krizi jinak.
Od pondělí do středy jste působil v zasažených Hruškách jako psycholog z řad hasičů. Jaká tam je atmosféra?
To se velmi těžko popisuje, dá se to vnímat z různých směrů. V okamžiku, kdy tam člověk přijede, tak vidí, jak se obec hemží lidmi. Jde o záchranné složky, armádu, dobrovolníky a samotné zasažené. Všichni v obrovském tempu makají, aby to tam dali co nejrychleji do pořádku. Člověk má pocit, že to všechno zvládají, že všichni jedou na stejné vlně a věří, že si s tragédií poradí. Taková je atmosféra na první pohled.
Z vašich slov mi přijde, že tam dobře zafungovala pospolitost.
Ano, tady rozhodně. Lidé si pomáhají a podporují se navzájem. Navíc náš Integrovaný záchranný systém funguje skvěle, dokáže vše zkoordinovat a zorganizovat, dostat tam lidi a pomoct těm, kteří to potřebují. Na jižní Moravě se do pomoci zapojila i velká skupina dobrovolníků, ti dokážou udělat také obrovský kus práce. Jen je to s nimi občas náročnější z hlediska koordinace.
Jaká byla přesně vaše role?
Měl jsem na starost koordinaci psychosociální pomoci v obci Hrušky. V každé zasažené obci je zřízené místo koordinátora, pod kterým pracují jednotliví psychologové, interventi a dobrovolníci. Naším úkolem je zajistit psychosociální podporu, kterou místní potřebují. V některých případech se to prolíná s materiální pomocí. A hlavně dostáváme informace o pomoci k lidem.
A jak to probíhá?
Kontaktujeme je přímo v terénu, obcházíme jednotlivé domy a ptáme se, zda naši pomoc potřebují. Chodíme skutečně dům od domu. Zasažení tam většinou jsou, protože na svém pozemku pracují, snaží se dům vyklidit, opravit a podobně. Pak zjišťujeme, jaké konkrétní potřeby mají. Z rozhovoru kupříkladu vyplyne, že potřebují nářadí, elektřinu na nabití telefonu nebo jídlo pro sebe a kolegy. Tyto materiální věci se jim snažíme zprostředkovat a v rámci toho jim poskytnout psychickou podporu.
Jak lidé na nabídku psychologické pomoci reagují? Mají o ni vůbec zájem?
Pokud o ni někdo stojí, tak to často automaticky vyplyne z rozhovoru. Lidé se rozmluví o svých ztrátách, je pro ně přirozené to ventilovat. My jsme tu od toho, abychom jim naslouchali. To je pro ně velmi důležité. Pak mají šanci to ze sebe dostat a uvolnit emoce. Není to tak, že bychom přišli k domu a rovnou na ně vyhrkli, zda nepotřebují psychologa. Každý vám pak řekne, že to je dobrý, že to zvládne. Když si ale s lidmi popovídáte hlouběji, zjistíte, že to tak nemusí být. Určitě je v pořádku se nebát pomoc využít, ti lidé jsou v těžké situaci. Od toho tu jako psychologové jsme. Jsou ale i lidé, kteří o ni vůbec nestojí. Nechtějí se o tom bavit, nechtějí emoce ventilovat, to je ale také v pořádku. My tomu rozumíme a třeba za den či dva se na místo vrátíme a zeptáme se znova. Situace se může v průběhu času změnit.
Postupujeme pomaličku a zlehka, aby tu naši pomoc mohli přijmout a nebáli se. Kolikrát se stane, že za jedním člověkem jdeme třikrát. Postupně si k nám buduje důvěru a pak si nechá pomoci. My navíc postupně získáváme informace a mapujeme situaci. Třeba záchranná služba nám dá tip, že v daném domě bydlí starý pán, který je sám a potřeboval by pomoc.
Určitě vám v takovém vytipování musí pomáhat i to, že se místní dobře znají.
To určitě. Poměrně často se stává, že lidé odmítnou peníze či materiální pomoc s tím, že ji soused potřebuje více. Třeba nám řekne, že jemu to odneslo jen střechu a sousedovi celý dům, že máme jít k němu. Pospolitost tam je opravdu velmi cítit. Pomoci obecně, ať už materiální, dobrovolnické, psychologické a v podstatě i té finanční, je dost, ale lidé mají ostych ji využít. Pak se snažíme mluvit s nimi tak, aby nabídku přijali a nebáli se toho. Konkrétně v Hruškách komunita funguje opravdu dobře. A to i ze strany obce. Sousedé se navzájem všichni znají, rodiny jsou propojené. Pomáhají si.
Jak psychicky pomoci člověku, který přišel o dům a byl bezprostředně v ohrožení života?
S lidmi řešíme to, co je v danou chvíli nejvíce trápí, všichni tam teď procházejí krizí. Důležité ale je uvědomit si, že každá krize je bytostně individuální záležitost a každý ji prožívá jinak. Pro někoho je na celé události nejhorší to, že měl v daný moment obrovský strach o své blízké. Někdo se už ze samotné události oklepal a nemá trauma z toho, že byl během tornáda ohrožený na životě. Obrovsky zatěžující pro něj je to, že přišel o střechu nad hlavou. Naším úkolem je zjistit největší trápení dotyčného a mluvit s ním o tom. Neexistuje jednotný postup.
Nejsou lidé ještě v šoku z celé tragédie? Je možné, že si ztrátu zatím neuvědomují?
Určitě na počátku každé takové katastrofické události je šok. Lidé si srovnávají v hlavě, co se to vlastně stalo. Nicméně tento prvotní šok většinou trvá v řádu hodin či dnů a postupně odeznívá.
A co tedy teď místní prožívají? Snaží se zvládat následky a co nejrychleji se na situaci adaptovat. Je tam ohromné množství práce. Lidem v hlavě běží myšlenky o tom, co mohou ještě zachránit, jak uklidí zahradu, co jejich majetek a podobně. Je pravda, že se zpočátku soustředí jen na to nejnutnější. To dokáže zbrzdit emoce. Později se však začne projevovat únava, což se už teď děje.
Tempo je na začátku ohromné, pak ale tělu dojdou síly. Všichni zpomalí a s tím začíná přicházet uvědomění samotné. Zasažení si začnou uvědomovat důsledky tornáda a co to vlastně pro ně znamená. To je chvíle, kdy si sednou a zastaví se, pak to na ně může začít doléhat. Najednou mohou nad situací pořádně přemýšlet. Bezprostředně po katastrofě na to moc prostor není, až později se proto mohou objevit psychické dopady.
V Hruškách jste se jistě setkal s mnoha zasaženými, jaké jsou jejich příběhy?
Jsou lidé, kteří na svém rozbořeném domě makali, snažili se ho vyklidit a udělat co nejvíce práce. Pak tam sedí a koukají, jak jim bagr rozebírá dům, protože byl určen k demolici. To je také velmi psychicky náročné. Už během úterý a středy začaly domy postupně mizet a šly k zemi. Člověk se šel třeba večer podívat na ulici a chybělo v ní několik domů, které tam ještě ráno byly. Někteří udělali to základní, sbalili se a odjeli. Už na tom místě nemohli být, nemohli se na tu zkázu dívat. Slyšeli jsme i příběhy o lidech, kteří tvrdili, že se už nikdy nechtějí vrátit. Řekli, že se sbalili navždy. Samozřejmě to tak ve finále být nemusí, ale někdo to tak může v danou chvíli cítit. Místo svého bydliště má natolik spojené s ohrožením života, že už tam nemůže zůstat.
Pak jsou v obci místní, kteří nejsou zasaženi přímo, jinými slovy jim tornádo nevzalo dům, ale situace se jich týká, jsou jejími svědky. Mohou se cítit opomenutí, protože všichni řeší událost a občany, kterým tornádo zničilo domy. Snažíme se starat i o ně a zjišťovat, zda nepotřebují pomoc. Pracujeme i s těmi nepřímo zasaženými, které událost zasáhla tím, že se stala v jejich obci.
Měl jste ve své péči někoho, kdo se doslova psychicky zhroutil?
Vážná situace to je pro všechny. Teprve čas ukáže, jak závažné to bude nadále. Jak jsem již říkal, u některých lidí přijde uvědomění až s odstupem několika dní od události. Jsou i tací, kteří jsou na tom skutečně špatně a začnou v danou chvíli přemýšlet třeba o sebevraždě. Mluví o ní, to je velmi vážné a je potřeba, aby se jim někdo věnoval. Setkal jsem se třeba s člověkem, u kterého se díky této události objevily trable z minulosti. Už je měl za
Vy zasahujete jako psycholog i u povodní či požárů, zkrátka i při jiných krizových situacích. V čem je tornádo jiné?
Událost je to ojedinělá. V České republice se tornádo v takovém rozsahu a s takovými škodami ještě nikdy neprohnalo. V tom smyslu to pro nás bylo nové a nejsme na to zvyklí. Třeba na povodně ano, ty jednou za čas u nás jsou. Už na ně máme určitou strategii, víme, co se má dělat, co lidé přesně potřebují. Zkrátka víme, jak jim pomoci. Takhle obrovské tornádo ale ještě nikdo z nás nezažil, na něj strategie není, spousta věcí proto byla jinak. Když jsou povodně, tak se přivalí obrovská vlna a nějakou dobu to trvá, lidé jsou zaplavení. Kdežto tady přišlo tornádo a během čtyř minut bylo pryč. Přitom vzalo lidem všechno a museli se ohromně bát.
Na jižní Moravě nabízíte psychologickou pomoc i zasahujícím, třeba hasičům či policistům. Stojí o ni a co je nejvíce trápí?
Tato část práce je rovněž ohromně důležitá. Nejvíce zasažené jsou jednotky, které byly na místě události jako první. I pro zkušené hasiče, policisty a záchranáře to byla katastrofa nevídaných rozměrů. Celkově tato událost na zasahující také působí. Oni tu tragédii vidí na vlastní oči, každý den tam pracují, potkávají se s lidmi a s jejich dramatickými příběhy. Nedá se tomu vyhnout. Časem může dojít ke konfliktům, kdy to psychicky dolehne i na zasahující. I pro ně tady jsme, abychom si s nimi o tom promluvili a rozebrali to.
Do kdy budete jako psychologové v Hruškách pomáhat?
O tom nerozhoduji já, ale krizové štáby. Psychologové Integrovaného záchranného systému působí v akutní fázi dva až tři týdny po události. Naším cílem je, aby se koordinace psychosociální pomoci postupně předala místním a neziskovým organizacím, dokážou totiž na místě působit dlouhodobě. Chceme, aby se lidé propojili se zdejšími psychology, kteří jim dokážou poskytnout dlouhodobou pomoc. Může se stát, že člověk za měsíc bude potřebovat někam zajít a promluvit si s odborníkem. V tomto směru jsme třeba spolupracovali i s klinickou psycholožkou, která v Hruškách přímo bydlí.