Konec ještěrčího krále
Mladý lev. Jedna z ikonické série fotografií, která nejen Jimu Morrisonovi, ale i celé kapele The Doors, vtiskla charakter.
většinou plul v souladu s instrumentálním proudem kapely a jen občas ve vypjatých pasážích se nad něj vznesl vzrušeným křikem. Však také on sám označoval za své nejoblíbenější zpěváky Elvise a ještě víc Franka Sinatru.
Kdo ale doopravdy byl James Douglas Morrison? Například od mládí vášnivý čtenář se zájmem o filozofii a poezii, výrazně oslovený myšlenkami Friedricha Nietzcheho a francouzských existencialistů. Z básníků si oblíbil zvlášť Francouze – Rimbauda, Baudelairea či Cocteaua. Zároveň s nadšením četl americké autory Burroughse, Kerouaca, Ginsberga či Ferlinghettiho, výčet jeho literárních oblíbenců a přečtených titulů by vydal na obsáhlý seznam. Na kalifornské univerzitě si navíc vybral filmovou školu, intenzivně se zajímal o teorii divadla a filmu, pokusil se i o několik experimentálních krátkých filmů. Jakkoli uvnitř byl sečtělý a přemýšlivý intelektuál, navenek si liboval v přezíravých pózách a hrané lhostejnosti. Ignoroval proto i účast na promočním ceremoniálu svého ročníku, den strávil poflakováním na pláži Venice Beach a bakalářský diplom si nechal poslat poštou na matčinu adresu. Získal jej prý ostatně s „odřenýma ušima“.
Důležité ale bylo, že mírné kalifornské klima mu umožnilo několikaměsíční přebývání na střeše kamarádova domku blízko pláže, kde se – podle Raye Manzareka, budoucího kolegy z kapely – živil fazolemi a LSD. Čas však rozhodně nemařil. Během té doby napsal řadu textů, zárodečných podob budoucích skladeb The Doors.
Ray Manzarek byl Jimův kolega z univerzity a zároveň zručný pianista s několikaletou praxí, přičemž jejich setkání na pláži Venice Beach si nezadá se slavnými setkáními Johna a Paula na kostelní slavnosti ve Wooltonu či Micka a Keitha na nádraží v Dartfordu. V roce 1965 již byli Beatles i Stones světovými superhvězdami, tady ale přicházejí na svět The Doors!
Zapal můj oheň
Manzareka nadchly Jimovy texty, a když mu Morrison jeden z nich značně nesměle předzpíval, shodli se, že dají dohromady kapelu. Po několika personálních výměnách vykrystalizovalo definitivní obsazení: Jim Morrison – zpěv, Ray Manzarek – klávesy, Robby Krieger – kytara a John Densmore – bicí. Název The Doors pak Jim Morrison odvodil z názvu memoárové knihy Aldouse Huxleyho The Doors of Perception, česky překládáno jako Brány vnímání.
Skupina se nějaký čas sehrávala a protloukala různými kluby bez většího zájmu publika, ale už zhruba po roce zaujali zástupce progresivní gramofonové značky Elektra, která začátkem ledna 1967 vydala jejich první, eponymní album. Skladba Light My Fire (Zapal můj oheň) z tohoto alba vyšla na singlu, stala se číslem jedna a zaznamenala přes milion prodaných kopií.
The Doors se snažili vystupovat jako rovnocenný kvartet, zpočátku podepisovali skladby jako kolektivní, obal druhého alba Strange Days (1967) také nezdobily (hlavně na Morrisonovo naléhání) jejich portréty. Nicméně on sám se brzy pro image Doors stal tím absolutně nejdůležitějším. Přispěla i série fotografií známá jako Young Lion, které v roce 1967 nasnímal slavný newyorský fotograf Joel Brodsky. Záběry zpěváka jako „mladého lva“s nahou hrudí se staly jednou z nejznámějších rockových ikon. Součástí image se staly i jeho kožené kalhoty: ostatně kožené bundy, kalhoty či kabáty k rokenrolu patřily odjakživa.
Pověstnými se stalo několik koncertů, které ukončil policejní zásah. První, v New Havenu v roce 1967, když Morrison skončil v poutech jako první rockový
Pařížský epilog
S Jimovým rozhodnutím odjet do Paříže spoluhráči souhlasili. Usoudili, že by to pro něj mohlo být dobré řešení – a zpočátku to tak i vypadalo. Jim se s přítelkyní Pamelou usadil v pronajatém bytě v ulici Beautreillis ve čtvrti Marais, tedy v samém historickém centru Paříže. Vydával se na dlouhé pěší procházky do různých zákoutí Paříže, okouzlený geniem loci tohoto města. Shodil plnovous a částečně se zbavil i nadváhy. Toužil po nové inspiraci, věřil, že bude schopen uskutečnit své literární plány. Často jej viděli na některé z laviček na Vogézském náměstí, jak plní stránky zápisníku poznámkami, inspiraci hledal i v pověstných kavárnách Café de Flore či Les Deux Magots.
Jenže i ta nejlepší předsevzetí vzala brzy za své. Jednak Pamela byla sama závislá na heroinu, a těžko tedy mohla být Jimovi oporou na cestě k abstinenci. On sám pak svoji závislost na alkoholu – i přes počáteční snahu a částečné zmírnění konzumace – absolutně nedokázal překonat. Brzy měl v Paříži řadu nových přátel, se kterými po večerech vyrážel na oblíbená místa, přičemž pití nikdy nechybělo. Až se jednolu ocitl ve vaně...
Jimův hrob na pařížském Pére Lachaise se zakrátko stal poutním místem jeho fanoušků, bohužel ale i nenechavců a vandalů. V osmdesátých letech zmizela Morrisonova busta od chorvatského sochaře Mladena Mikulina. Nakonec byl v roce 1990 hrob restaurován a péčí Jimova otce osazen novou náhrobní deskou. Kromě jména, data narození a úmrtí nese řecký nápis, který se obvykle překládá jako „věren svému duchu“. Mnohem volnější, ale skutečnosti bližší by však spíš mohl být překlad „hnán svým démonem“.
Jim Morrison v sobě nosil dvě protikladné bytosti. Byl vtělením slušného Jekylla, který se především pod vlivem alkoholu proměňoval ve zlotřilého pana Hyda.
Mírné kalifornské klima mu umožnilo několikaměsíční přebývání na střeše kamarádova domku blízko pláže, kde se živil fazolemi a bral LSD