Zjevení na Budějovické
Pražský Dům bytové kultury, lidově zvaný Ollok, slaví 40. výročí otevření. Ve své době šlo o mimořádně pozoruhodnou stavbu
Říkali jsme mu Ollok a na počátku šedivých osmdesátých let v Praze působil jako zjevení. Tu trochu záhadnou přezdívku vysvětlím: Dům bytové kultury, zkráceně DBK, měl na průčelí velké logo složené z kroužků a čárek, které se právě dalo číst také jako „ollok“.
Ostatně, i tahle přezdívka vyjadřuje, že stavba jako by tu přistála z jiného světa. Byla elegantní, měla hezké proporce a netradiční materiály (byť třeba rezavějící fasádní panely zn. Atmofix byly pro tvorbu autorky stavby, architektky Věry
Machoninové, typické). Novostavba se nachází u stanice metra Budějovická v katastru Krče, což bylo pro nákupy výhodné. Autorka vyřešila důstojně i okolí, což tehdy nebyla žádná samozřejmost, protože v těch dobách se vždy řešila jen samotná budova, ale co je kolem ní, nikoho moc nezajímalo.
Moderní zjevení
Styl této stavby bývá někdy označován jako brutalismus, ovšem zrovna v tomto případě to moc nesedí. Ano, pracuje se tu s ocelí (konstrukce stavby), pohledovým betonem (komunikační jádro s reliéfy Slavoje Nejdla) nebo výše zmíněným atmofixem, ale výsledek není jaksi surový. Celkový výraz změkčují například červené okenní rámy nebo mořené dřevěné prvky v interiéru.
Už při pohledu na Ollok tu samozřejmě je cítit spříznění se staršími návrhy manželské dvojice Věry (* 1928) a Vladimíra (1920–1990) Machoninových. Těmi jsou například hotel Thermal v Karlových Varech, obchodní dům Kotva v Praze na Starém Městě, československá ambasáda ve východním Berlíně, jejich vlastní rodinný dům na smíchovských Hřebenkách v Praze nebo bubenečská vila režiséra Jiřího Krejčíka, již bychom rovněž našli v naší metropoli.
Najdeme ho na pražské stanici metra Budějovická. V záplavě dnešních obchodních center nepůsobí nijak nápadně, ovšem v době jeho vzniku tomu bylo úplně jinak. Dnes se podíváme do Domu bytové kultury.
To nejzajímavější se ovšem skrývá uvnitř Olloku. Jde vlastně o dvě stavby, vzájemně posunuté o půl patra. V místě předělu je komunikační jádro s eskalátory, invenčně akcentované výtvarným řešením stropu s červeně mořenými dřevěnými „vlnami“. Návštěvník tak má během cesty nahoru i dolů dokonalý přehled o tom, jak jsou členěna jednotlivá patra a co se kde prodává.
Původním sortimentem byl nábytek a bytové doplňky, což na prahu osmdesátých let věru nebyla žádná sláva. Cílem (zejména mladých) návštěvníků proto bylo především nejvyšší poschodí. Jednak
tu byla příjemná kavárna, ale hlavně se tu prodával přece jen kvalitnější designový nábytek. Jak už tomu za socialismu bylo, ten jste si hned koupit a odnést nemohli. Nejprve jste si ho museli objednat, a pokud vám přálo štěstí, přibližně za půl roku vám ho dovezli domů. Někdy to bylo sice něco jiného, než jste si objednali, ale to už nikdo neměl sílu řešit…
Opravy a zmatky
Další osudy Olloku neboli DBK byly komplikované. Na nějakou dobu se sem v devadesátých letech nastěhoval švédský nábytkový řetězec IKEA, ten však potřeboval větší plochu, a proto si nakonec vystavěl své vlastní prodejní domy. V současnosti je tu obchodní centrum s prodejnami všeho druhu, přičemž nechybí ani patro s gastronomií.
Dům samozřejmě prošel různými adaptacemi, naštěstí se ale to podstatné podařilo zachovat, a to i za cenu zvýšených nákladů na energie (provozovat vzájemně propojené prostory takových dimenzí není dnes levná záležitost). Magistrát navíc konečně začal opravovat přilehlé terasy, které byly léta v havarijním stavu. To je důležité, protože se jedná o velmi rušný komunikační uzel: je tu metro, tramvaj, v okolí se nachází radnice, poliklinika a několik administrativních budov. Dnes to tu působí dosti tristně, chybí ruka zkušeného architekta, který by tento labyrint nějak zkultivoval. Také noblesní fasáda DBK je znetvořena velkoplošnými billboardy, tímto prokletím moderních měst.
Prodával se tu designový nábytek, ale hned jste si ho koupit a odnést nemohli. Po objednání ho přivezli přibližně za půl roku. Někdy ale dovezli něco úplně jiného...
Spřízněni architekty
Na závěr se ještě zmíním o dalším tématu, jemuž se věnují média v poslední době. Tím je rekonstrukce hotelu Thermal v Karlových Varech, což je dílo manželů Machoninových z let 1967–1976. Byl jsem se podívat na opravené partie v dolní části stavby, tedy lobby a restauraci, kde už je repasovaný původní originální nábytek včetně ikonických červených křesel. Jinak je hotel obalený lešením, betonový (v tomto případě skutečně brutalistní) amfiteátr se čistí a doufejme, že dojde i na rekultivaci parčíku v okolí a prostranství před hotelem, kde to moc vábně nevypadá. Samostatnou kapitolou je pak oprava bazénu nad hotelem.
Vše má být hotovo v srpnu, kdy vypukne filmový festival. Jak to vše pak bude fungovat, teprve uvidíme. Jak známo, hotel Thermal provozuje stát, což je jistě unikum: stát takové věci obvykle moc neumí. Ale třeba bude Thermal světlou výjimkou.