U nás máme včelu kraňskou

Původně na území Čech a převážné části Moravy žily včely tmavé. Jihovýchodní Morava patřila do oblasti přirozeného výskytu včely kraňské. Od půli 19. století byla původní tmavá včela pokřížena, protože včelaři se naučili vyměňovat ve včelstvech matky, začalo se s nimi obchodovat poštou. Důvodem těchto pokusů byla – ne úplně chytrá – snaha zkusit něco nového. Rakousko-Uhersko byla velká země a kontakty vedly i za hranice.

Příkladem je import včel z Kypru, kde hospodařila rodina Krakowských z Kolowrat. Tyto včely byly v našich podmínkách tak útočné, že se jim začalo říkat Cyperky-Luciperky. Na počátku 20. století byl po špatné zkušenosti s bastardy různých plemen vyhlášen program návratu k čistokrevné plemenitbě. Zvažovala se dostupnost a kvalita různých zdrojů a rozhodnutí padlo na včely kraňské ze Slovinska a Rakouska, které se tam plně osvědčily.

Včela medonosná kraňská je z hospodářského pohledu velmi zajímavá. Hospodárně zimuje, má rychlý jarní rozvoj a v produkčním období jsou včelstva silná. Ve starších časopisech byla chválena, že dává hodně rojů, které sloužily jako náhrada i tehdy vysokých ztrát. Dnešní kmeny jsou prošlechtěny na nerojivost, protože včelaři už roje tolik nepotřebují – naučili se dělat oddělky.

Kraňské včely mají dobrý sběrací a orientační smysl, využívají snůšku nektarovou i medovicovou. Hlavně jde o mírné včely. Neútočí na kolemjdoucí, což je důležité vzhledem k silné hustotě včelstev. V Česku v průměru chováme osm včelstev/km2, ale je řada katastrů, kde se na ploše kilometru čtverečního chová i více než 35 včelstev! Včelstva s kraňkami lze běžně umísťovat i v intravilánu či v chatových osadách a není příčinou sousedských sporů.

Po více než sto letech se ale historie opakuje. Někteří včelaři nejsou se svými včelami spokojeni. Pokud jim včelstva uhynou, nevyloží si to tak, že udělali chybu, ale že to jsou asi špatné včely, a tak by chtěli zkusit jiné. Naše současná populace včely kraňské je tak ohrožena komerčně motivovanými nedovolenými dovozy včelích matek z oblastí s odlišnými plemeny včel. Následně se šíří kříženci a vlastnosti včelstev, zejména bodavost, se mohou zhoršovat. Bylo by škoda, kdyby se dobré vlastnosti našich současných včel pracně vyselektované v uplynulých padesáti letech rozplynuly během několika sezon v důsledku nedomyšleného zkoušení včel vzdáleného původu. Přitom proklamace lepších vlastností – třeba odolnosti proti nemocem – jsou obvykle jen klamavou reklamou a výsledek se nekoná.

O včelu medonosnou kraňskou se starají chovatelé Českého svazu včelařů. Ten je i uznaným chovatelským sdružením včely medonosné kraňské v intencích plemenářského zákona. Podle tohoto zákona se k plemenitbě včel mohou využívat jen plemenná včelstva včely medonosné kraňské.

Ozývají se hlasy, že legislativa omezuje snahu najít včely odolnější proti nemocem a parazitům. Přitom je prokázáno, že vhodné geny pro odolnost jsou i v populaci kraňky, a neexistuje doklad, že jiné plemeno má automaticky lepší vlastnosti. Naopak, zkoušení rozmanitého materiálu vrací šlechtitelskou práci na začátek. Na rozdíl od psů či jiných zvířat, u nichž se dá pohlídat v plemenitbě původ a vlastnosti obou partnerů, to u včel nejde. Létají na kilometrové vzdálenosti a matky se s trubci páří deset metrů nad zemí. Jakmile někdo doveze včely, už se to nedá vrátit. Trubci se rozlétnou a mnozí se do svého úlu nikdy nevrátí. Takovou „Pandořinou skřínkou“byl dovoz včelstev z Afriky do Brazílie před více než 60 lety. Afričtí trubci se podepsali na vzniku hybridní populace tzv. afrikanizované včely, jež dodnes ohrožuje lidi svými útoky.

Osvětová rubrika LN o včelách vychází ve spolupráci s Českým svazem včelařů a za pomoci podniku Vojenské lesy a statky.

Případné reakce posílejte na adresu istvan.leko@lidovky.cz