Mezi strachem a láskou volím lásku
Je to vlastně velmi poťouchlý nápad – pokoušet se kriticky diskutovat s textem písně, která se stala globálním hitem. Posluchači po celé planetě dali Lennonově Imagine, slavící dnes padesát let od svého vydání na stejnojmenné a druhé sólové desce Johna Lennona, jasně velký palec nahoru, a to nejen v Lennonově generaci, ale i v mnoha dalších. Když se před jedenatřiceti lety slavily nedožité Lennonovy padesátiny, slyšela v jednu chvíli Imagine miliarda lidí na Zemi. Kdo z politiků a světových hvězd by takové propojení dokázal dnes zařídit…?
Navíc stále existuje dost lidí, kteří umí Imagine nejenom zazpívat, ale také zahrát na piano nebo na kytaru, z vlastní vůle si ji přivlastnit při vytváření hudby, nikoli pouze při poslechu původní varianty, ale i všech těch desítek coververzí, kterých se skladba za to půlstoletí dočkala. Pěvec zůstává dál poslem v druhých, v pestrých variantách zpěvu a hudby a Imagine se stala součástí kolektivního podvědomí planetární civilizace, univerzálním popkulturním kánonem. A takových písní opravdu moc není.
Naivní dětská hříčka?
Problematizovat Imagine jako dětsky naivní, hloupou, a možná dokonce nebezpečnou písničku, protože předkládá falešnou vizi světa bez rozporů, jež přinášejí války, obrazy pekla a nebe, nacionalismus a náboženská posedlost, je něco jako dupání slonů v bytě plném míšenského porcelánu. Umění tu není jenom od toho, aby přinášelo kritickou politickou analýzu světa a připravovalo lidi o iluze. Otřásající zkušenost umění, včetně toho aktivistického, na něž se v určité době dal John Lennon, prochází i v opačném směru bezmezné imaginace, která nabourává naše pragmatické stereotypy a způsoby vnímání a přemýšlení, jež považujeme za tak samozřejmé a pevné, že si už ani neumíme a hlavně nechceme představovat svět a souvislosti v něm jinak.
Imagine vypadá jako naivní hříčka. Není těžké ji tak brát, zkuste si vážně nahlas zazpívat třeba třetí sloku:
Představ si, že nikdo nic nevlastní kéž bys tohle dokázal nemusíš hrabat ani hladovět bratrství vládne nám...
Při pohledu na svět po padesáti letech, plný hádek o nespravedlivé dělení majetků, to vypadá jako snůška dětských přání. Odkazu na dětský svět by se určitě Lennon s chutí zasmál, bylo by mu to příjemné. Realita, v níž v té době vnitřně žil, měla i tento dětský rozměr, ačkoli se opírala spíše o hlubší setkání s východním náboženstvím, přinášející v meditaci rovnováhu a klid. Jenom dítě umí vážně říct, že svět pohání dvě síly, strach a láska, a že si mezi těmito principy musíme osudově nějak vybrat. Imagine svědčí o tom, že Lennon si vybral ten druhý princip, který vyzývá k odhození strachu. Strach mizí v otevření, ve vstřícnosti, v překročení hranic, které jsme se nikdy neodvážili překročit, a přesně o tom zpívá Lennon v Imagine: o jinakosti, jíž se nemusíme bát, neboť snadno zjistíme, že jsme jí i my sami; ale zjistit to můžeme jedině tehdy, když to zkusíme, když vykročíme ze sebe ven a dojdeme pak překvapivě zase k sobě v druhém.
Argument, že nic takového nelze na zemi nikdy uskutečnit, protože i to největší dobro se nakonec promění ve zlo, jak mimo jiné dokazují miliony a miliony mrtvých, zavražděných ve jménu jistě ušlechtilé myšlenky spravedlivé společnosti pro všechny, je opět mimoběžný. Jistěže Lennonova píseň je utopie, vyzpívává vizi světa, která nezná konkrétní místo ani čas, je jen rychle načrtnuta, velmi abstraktní, nerozbíhá se příliš v popisech toho, co představuje. Sám autor si této abstraktní utopičnosti byl moc dobře vědom, proto také v textu o sobě zpívá jako o snílkovi, který sice není sám, ale pořád, i když obklopen početným posluchačským davem, je to jen spolčení snílků, které snad – jednou – může prolomit i tenkou, přesto často velmi odolnou bariéru mezi snem a skutečností.
Přesně před padesáti lety mohli posluchači poprvé slyšet jednu z nejznámějších, ale také nejkontroverznějších písní všech dob, Imagine od Johna Lennona. Píseň, s kterou cítil potřebu polemizovat třeba exprezident Václav Klaus.
Umět snít
Lennonova asi nejslavnější píseň ale neoslovuje současnost nějakou neurčitou vizí o světě, v němž se lidé budou mít navzájem rádi a nebudou se strašit peklem a zabíjením pro víru svatou. Taková pohádka pro dospělé by už dnes nezabrala. Co na této Lennonově písni vzhledem k dnešku opravdu hlasitě zvoní, je slovo či pojem, který stojí v názvu písně – Imagine. Už to, že se po 50 letech zaobíráme smyslem výzvy k užívání představivosti, přičemž se někteří kritici ptají, zda taková výzva ke snění neškodí našemu smyslu pro realitu, stojí samo o sobě za pozornost. Přitom nedostatek představivosti se skrývá za všemi krizemi a katastrofami, s nimiž se planetární civilizace v posledních desetiletích potkává. Představivost chyběla ekonomům, když v roce 2008 přehlédli počátek velké finanční krize; představivost chybí skoro všem ve vztahu ke změnám klimatu. Představit si neumíme rozsah a konkrétnost bídy druhých, představivost scházela celému světu, když se rozbíhala pandemie covidu-19, přestože vědečtí „snílci“před něčím podobným varovali už dávno.
Lennonovo Imagine lze proto po padesáti letech od jeho vzniku brát především jako potřebnou a nevtíravou připomínku, že sociální imaginace, včetně vytváření utopistických vizí jiných možných světů, které korigují deprese z bezútěšnosti aktuálně prožívaného světa, ale nabízejí i důležité alternativy k přemýšlení, je jedinou funkční obranou před lidským sebezničením. Písnička je to asi už stará, někdy trochu otravná, ale obehraná ještě určitě ne, spíš naopak…
Jenom dítě umí vážně říct, že svět pohání dvě síly, strach a láska, a že si mezi těmito principy musíme vybrat. Imagine svědčí o tom, že Lennon si vybral to druhé.