Dlouhé čekání na mesiáše
Bez Karla Dobrého či
Barbory Kodetové to sice tentokrát není takové, přesto je nová adaptace ambiciózní ekologické sci-fi Duna úctyhodný výtvor. K jeho vstřebání je ovšem nutná jistá míra zenové trpělivosti.
Když zhruba po hodině sledování Duny Denise Villeneuva zazní z plátna hned dvakrát věta „Potrvá to,“může divák na její platnost vzít jed. V kině stráví ještě další hodinu a půl, na jejímž konci jej čeká další osudový výrok: „Tohle je jenom začátek.“A i to je svatá pravda.
Tajuplné a mocné koření Bestseller amerického spisovatele Franka Herberta má kořeny na přelomu 50. a 60. let minulého století, prvního knižního vydání se dočkal v roce 1965. Propracovaný svět Duny tedy začal vznikat o dost dříve než slavné Star Wars, jež může v některých ohledech připomínat. Příběh se také odehrává v rámci galaktického impéria v daleké budoucnosti, přičemž společenský řád nese pohádkově-feudální rysy. V obou příbězích se též v souladu s rozšířenou náboženskou tradicí čeká na vyvoleného mladého muže. V případě Duny se přímo odkazuje k islámské variantě mesiáše zvaného mahdí. Jedním z výrazných prvků Herbertova sci-fi románu je právě jeho silná inspirace arabsko-beduínskou kulturou Blízkého východu. Konkrétní romantický (a dnes svým vyzněním poněkud přežitý) příběh mladého privilegovaného cizince, který se postaví do čela vděčných porobených domorodců, vykazuje zřetelnou inspiraci osudem proslulého Lawrence z Arábie.
Zároveň románem prostupuje i zenová filozofie, jejímž byl Frank Herbert přívržencem a některé její principy v románu vyznává hrdý lid Fremenů (kromě toho, že si libuje v čestných soubojích na život na smrt).
Další vrstvou, pro niž je Duna ceněna, je její ekologické poselství. Odehrává se na vyprahlé planetě Arrakis, kde je voda takovou vzácností, že se extrahuje i z těl mrtvých lidí a znovu se používá. Přestože existují možnosti, jak planetu zavodnit a zúrodnit, vládnoucí elity zajímá jen jedno: těžba strategické suroviny.
Není to ovšem ropa, ale „koření“, psychotropní substance nutná mimo jiné pro orientaci pilotů při mezihvězdných letech (Franka Herberta prý na tu myšlenku přivedly zkušenosti s halucinogenními houbami). To je další z význačných rysů této sci-fi: fantastika převažuje nad vědou v technickém slova smyslu, neřeší se tedy nijak detailně, jak vyspělá a zároveň středověká civilizace staví a ovládá své stroje, nejsou tu žádní roboti ani počítačové systémy. Důležitější jsou magické síly, jakými vládne a je ovládána matka hlavního hrdiny Jessica. Ta patří do tajemného ženského společenství Bene Gesserit a jejím úkolem bylo porodit opět ženu. Nestalo se (alespoň ne na první pokus) a místo toho se svým partnerem, vévodou z rodu Atreidů, zplodila velmi speciálního chlapce Paula. Ten má po matce dispozice k magickým schopnostem (musí se však k nim propracovat usilovným snažením, to je další význačný prvek Herbertova konceptu) a po otci práva a povinnosti vyplývající ze světské moci.
Rod Atreidů byl právě pověřen vládou nad planetou Arrakis, od níž byl naopak imperátorem odstaven brutální a bezohledný rod
Harkonnenů. Atreidové se ujímají moci a chtějí humanizovat dosavadní krutý řád, především ukončit útlak domorodých Fremenů. Brzy se však ukáže, že celá škatulata jsou jen machiavellistickou hrou imperátora, který chce proti sobě postavit soupeřící rody Atreidů a Harkonnenů, a tím je oslabit. Po zmatku, který z toho vyplyne, se Paul i s matkou Jessikou ocitne v baště Fremenů, kteří jej začnou považovat za již vzpomínaného mesiáše. A také se tu Paul potkává s dívkou jménem Chani, kterou už dříve (spolu s dalšími skutečnostmi) sledoval ve svých vizích, jimiž je nadán.
Jodorowsky se spálil
Že by z epického příběhu odehrávajícího se v horkem rozechvělém světě na pomezí reality a halucinace mohl být působivý film, už napadlo různé tvůrce. Prvním byl (pochopitelně) chilsko-francouzský mystik Alejandro Jodorowsky. Tomu se ale projekt započatý v polovině 70. let a plánovaný jako nejméně desetihodinový film vymkl z rukou a kvůli rapidně rostoucím produkčním nákladům zůstal neuskutečněný. Je to škoda: měli v něm hrát mj. Salvador Dalí, Orson Welles a Mick Jagger. Dalším režisérem, který měl Dunu točit, byl koncem 70. let Ridley Scott. Prvním relativně úspěšným řešitelem rébusu, jak převést Dunu na plátno, se stal ale až v roce 1984 David Lynch. Film se ovšem nesetkal s velkým úspěchem u diváků ani u kritiky.
Do dějin vstoupila také televizní verze, kterou v roce 2000 pro Sci-Fi Channel vytvořil režisér John Harrison. Natáčela se na Barrandově, kostýmy pro ni navrhl Theodor Pištěk a účinkuje v ní plejáda českých herců, včetně
Barbory Kodetové v jedné z hlavních rolí.
Toto je Arrakis. A co dál?
Na rozdíl od zmíněné televizní podívané, která nese povědomé rysy české studiové pohádky (okořeněné mile naivní erotikou), se musel režisér aktuální adaptace Denis Villenuve obejít bez veškeré pokleslosti a mimovolné legrace. Zbyl mu tím pádem příběh vyprávěný v drtivé většině s vážnou tváří, s nadějí, že diváky osloví hlubší vrstvy Herbertova konceptu, a se závazkem vytvořit úchvatnou podívanou, odpovídající možnostem hollywoodské velkoprodukce. To se mu z větší části povedlo: svět vyprahlé planety Arrakis představuje velkolepě a nebude divu, vzroste-li díky tomu v multiplexech prodej sodovky. Působivé jsou i scény bojových či záchranných operací, když k nim dojde. Timothée Chalamet je jakožto Paul charismatický a činí se i další herci a herečky, Oscar Isaac jako Paulův otec nebo Rebecca Fergusonová jako Jessica.
Jenomže po nemalou část filmu se také nic zjevně atraktivního neděje a kdo je obeznámen s kostrou Herbertova příběhu, může si jen dělat čárky, které dílčí dějové posuny už má za sebou. Villeneuve nechává diváky „žít“ve světě, který sugestivně vytvořil, někdy ale až tak dlouho, že se obecenstvo může začít rozpačitě rozhlížet s otazníkem v očích: a co dál? Dvojnásob to platí proto, že Villeneuvova Duna je od počátku pojata jen jako první ze dvou dílů příběhu, jenž je zase jen počátkem proměny Paulovy osobnosti a celého světa, jejž ovládá – tak jak je to líčeno v dalších knihách (a pro někoho může být celá věc až v tuto chvíli opravdu zajímavá). Proto lze jen doufat, že vznikne alespoň plánovaný druhý Villeneuvův film: ten první jej totiž nevyhnutelně potřebuje.
Duna
USA 2021
Režie: Denis Villeneuve Premiéra 21. 10.