Stát musí šetřit chytře
Namísto slepého, plošného šetření by nová vláda měla trochu popřemýšlet
Petr Fiala coby aspirant na post premiéra přišel s návrhem snížit schodek státního rozpočtu v příštím roce cestou plošné redukce běžných vládních výdajů v rozsahu šesti procent. Tato myšlenka bohužel není dobrá.
Jeho ekonomičtí poradci ho zřejmě zapomněli upozornit, že například více než 40 procent z celkového balíku 1,7 bilionu běžných výdajů státního rozpočtu tvoří sociální dávky a zejména důchody. Tam nebude možno v příštím roce ušetřit oproti Babišovu návrhu nejspíš ani korunu. Nota bene pokud ekonomiku zbrzdí nové problémy jako drahé energie a nečekaně dlouhé období nedostatku čipů.
Dalších dobrých 20 procent celkových vládních výdajů padá na převody do rozpočtů zdravotních pojišťoven, krajů a obcí. Ani tady asi nelze realisticky čekat žádné zřetelné snižování.
A podobně bychom mohli pokračovat dál. Plošná šestiprocentní úspora by se tak ve skutečnosti musela soustředit jen na úzký výřez výdajů – a tam by úspory musely být o to masivnější, a tedy nejspíš nepřijatelné.
Na učitelích se šetřit nemá Například necelou polovinu běžných výdajů ministerstva školství tvoří náklady na platy učitelů. Ať si o vládě Andreje Babiše myslíme cokoli, je třeba jí přiznat, že výrazně zvýšila právě tyto platy. Učitelská profese by tak měla přitahovat víc a víc osobností s rozhledem; a kvalita výuky ve školách by se měla zlepšovat, protože pro dobrého vysokoškoláka už nástup před tabuli není tak velkou finanční obětí. Ale je obětí i nadále (průměrný plat učitele je pořád o čtvrtinu nižší než průměrný plat vysokoškoláka), takže platy učitelů a ředitelů by rozhodně měly i nadále rychle růst.
Učitelským platům coby jednomu typu běžných výdajů Fialova vláda ve svém volání po plošných úsporách možná skutečně dá výjimku. Jenomže odměňování učitelů má v debatách o prostoru pro šetření poněkud unikátní postavení: na efektivnost tohoto typu veřejného výdaje – to jest na objem a kvalitu práce učitelů – veřejnost velmi dobře vidí, a může ji tedy velmi snadno zhodnotit. Totéž platí například i pro již zmíněné důchody.
Z veřejných peněz ale plynou desítky miliard i na spousty aktivit a oblastí, u nichž je pro člověka zvenčí důkladné zhodnocení efektivnosti daleko těžší. Běžný smrtelník, podle mého soudu, dost informací pro fundovanou představu o efektivnosti práce různých úřadů prostě nemá a nemůže mít.
Mnohem víc vědí samotní pracovníci a šéfové příslušných úřadů. Ti ovšem při podobných rozpočtových inventurách obvykle hlásí (ať už v dobré víře, nebo z taktických důvodů), že mají peněz naopak málo. To se stalo například v roce 2003, kdy se na možné úspory ptal ministrů tehdejší šéf státní pokladny Bohuslav Sobotka.
Opravdu objektivní posouzení tedy může přijít asi jedině zvenčí. A moderní demokratické státy mají recept: z veřejných peněz placenou a na politické sféře pokud možno nezávislou takzvanou vrchní auditní instituci. V Česku je to Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ).
Právě to je orgán nás všech, jehož více než 300 kontrolorů má v popisu práce v našem zastoupení zkoumat a z pohledu efektivnosti hodnotit fungování a hospodaření českého státu. A také to už řadu let dělá; a povětšinou velmi dobře.
Pro své kontrolní akce si však NKÚ z obrovského vějíře aktivit státu může, vzhledem ke svým kapacitám, vybrat každý rok vždy jen desítky izolovaných a relativně úzce vymezených oblastí. Pokud Petr Fiala a jeho političtí souputníci myslí pozvednutí efektivnosti české státní správy vážně, měli by připravit plán souborného posouzení zbytečností a duplicit v celém onom vějíři. Jen takové posouzení ukáže, kde se skutečně dá šetřit, a kde by slepé, plošné šetření naopak způsobilo potíže.
Politicky by taková prověrka neměla být nijak nebezpečná, protože nová vláda vychází z řad dosavadní opozice. Celá akce ovšem bude mít smysl jen tehdy, jestliže vláda bude brát výsledky vážně a bude se jimi řídit.
Pokud Fiala a spol. myslí pozvednutí efektivnosti státní správy vážně, měli by připravit plán souborného posouzení
zbytečností a duplicit
Chytré úspory
Komplexní audit všech činností státu by si jistě vyžádal výrazné rozšíření sil NKÚ, nejspíš formou spolupráce s renomovanou externí institucí, jako je například think tank OECD a/nebo s neziskovkami typu Hlídač státu. Další možností je najmout si na tento heroický úkol některou privátní poradenskou společnost (tak to udělal, a docela s úspěchem, kdysi například slovenský ministr financí Mikloš, byť jen v rámci svého resortu).
Na výsledky bychom jistě čekali řadu měsíců. České veřejné finance ale na tom ještě nejsou tak zoufale, aby bylo nutno šetřit slepě, plošně. Lepší ale čekat rok nebo dva na rozpoznání chytrých úspor, než začít hned škrtat hlava nehlava, a tudíž i tam, kde jsou peníze potřeba. Tím samozřejmě není vyloučena možnost rychle začít zvyšovat efektivnost v oblastech, kde pro to – třeba i díky existujícím zprávám NKÚ – vláda uvidí prostor už teď.
Komplexní výkonnostní audit státní správy by stál hodně peněz. Jednalo by se ale o investici. Jednu z nejmoudřejších, které může Fialova vláda udělat.