Můj život se „škvrtem“

Jel jsem autem po dálnici z pracovní schůzky. Najednou jsem měl pocit, jako by se cesta začala naklánět, spíš vyklápět na jednu stranu. Nevím, k čemu bych to přirovnal, něco takového jsem předtím nezažil. Cítil jsem, že ztrácím rovnováhu a snažil jsem se auto zastavit. Vystoupil jsem a dálnice opět dosedla na místo, kde obyčejně bývá. Hučelo mi v levém uchu, bolela mě hlava. Bylo mi necelých 40 a necítil jsem žádné zdravotní problémy. Snad hodně práce, ale jako „freelancer“jsem byl spíš rád. Za pár minut se vše uklidnilo, jen v hlavě mi zůstal jakýsi tupý pocit.

Také jsem v té době přestavoval svůj starý dům. Řemeslníci nebyli k dispozici. Neměl jsem na rozhazování. Hodně manuálních

OČIMA PACIENTA

prací jsem se snažil udělat sám, včetně kopání základů pro sloupy verandy. Bylo to skoro metr a půl ve ztvrdlém jílu. Po chvíli kopání se mi zlomil krumpáč.

Půjčil jsem si proto kango, mohutné bourací kladivo. Jakmile jsem ho spustil, vše živé se klidilo z cesty. Jeho pomocí jsem základy vyhloubil. Když jsem ale ten ďábelský nástroj konečně vypnul, zjistil jsem, že mi „škvrčí“v levém uchu. Jako by mi tam někdo šustil celofánem. Šustění se opakovalo a sílilo. Připomínalo příboj. Na rozdíl od něj bylo ale nepříjemné.

Šel jsem na ORL. Lékaři mi řekli, že musím okamžitě do nemocnice. Krom „škvrčícího“tvora v uchu jsem žádné jiné příznaky necítil, ale lehnout jsem si tam na týden šel. Hezká sestřička se mě každé ráno ptala, jestli je to lepší. Nebylo. Ale já jsem už pak říkal, že ano. Propustili mě s tím, abych žil klidně a pokud možno bez větších vzrušení.

Přivykl jsem. Občas to bylo lepší, jindy dokonce „škvrt“, jak jsem mu začal říkat, někam odjel. Když jsem ale slyšel brzdící vlak na nádraží, zase se vrátil. Probudil ho i můj malý syn, který mi zařval do ucha, aby mě vylekal. „Škvrt“to nelibě nesl a velmi hlasitě zaprotestoval.

Už je to skoro dvacet let. Se „škvrtem“jsme kamarádi, trochu zestárl, není tak domýšlivý a neprojevuje se moc hlasitě. Je věrný. Občas odpočívá. Já se po něm nesháním, ale když už přijde, vím, že ho nedokážu vyhnat. Zvykli jsme si na sebe a jinak to už nejspíš nebude.

Autor se léčí s tinnitem