Čechoslovák tělem i duší
Zemřít na scéně při potlesku možná vypadá elegantně, ale ztrátu to nezmenší.
V případě Milana Lasici, který navždy odešel
18. července večer při koncertním vystoupení, je to ztráta velmi citelná. Byl nejenom herec a komik, ale také duchaplný a vtipný autor, textař a glosátor.
A Čechoslovák duší i tělem, k čemuž se vždy hrdě hlásil.
Na výročním koncertě v bratislavském Štúdiu L+S Milanu Lasicovi selhalo srdce. Po písni Já jsem optimista se při děkovačce sesul k zemi a odešel za svým přítelem Júliem Satinským, který mu i po letech stále chyběl.
Lasica se narodil v roce 1940, na bratislavské Vysoké škole múzických umění vystudoval dramaturgii specializovanou na divadla malých forem. Po studiích nějakou dobu působil jako dramaturg v Československé televizi. Ještě za studií se sešel s Júliem Satinským a vytvořili dvojici, která se ve svých vystoupeních zjevně inspirovala Osvobozeným divadlem a zároveň svůj humor rozvíjela v ještě absurdnějších polohách, ostatně socialistická realita byla pro ně velkou inspirací. Své první úspěchy zažili v bratislavské Tatra revue.
Lasica se svěřil, že jej v počátcích inspiroval Miroslav Horníček, ne však svým vnějším projevem komika a spíkra, ale způsobem myšlení, názorem. Ostatně Horníček Lasicu a Satinského pozval do svého pořadu Hovory H, čímž je představil českému publiku. Později koncem sedmdesátých let začala slovenská televize natáčet kabaretní pořad Ktosi je za dverami. Duší pořadu bylo duo
L+S, kteří psali scénář a přizvali si ještě hudebníka Jaroslava Filipa. V rolích hostů se postupně vystřídala řada slovenských i českých herců a pořad patřil k tomu nejlepšímu, co mohla obrazovka nabídnout.
Vrcholem tvorby L+S bylo v závěru šedesátých let Divadlo Na korze, které mělo krátký, ale o to intenzivnější život. Počátek normalizace pochopitelně nepřežilo, konec nastal v roce 1971. Lasica považoval tři roky v Divadle Na korze za nejkrásnější léta svého života: kdyby prý divadlo trvalo třicet let, určitě by na ně s takovou láskou nevzpomínal. Po výpovědi nejprve odešli do Večerního Brna, kde strávili dva roky, a posléze doslova našli azyl na Nové scéně v Bratislavě, kde působili v letech 1972–78 a chvilku se zde „ukrývali“v souboru zpěvohry, neboť byli neustále sledovaní jako nežádoucí živly. Jejich texty byly zakazované a režim jim všemožně otravoval život. V 80. letech se Lasica stal uměleckým šéfem Štúdia S, později přejmenovaného na Štúdio L+S.
Lasica se postupně začal objevovat i v českých divadlech, a to jako herec i režisér. Například po roce 1990 režíroval v Ypsilonce Vianovu Hlavu Medúzy a v Menzelově režii hrál hraběte Almavivu ve Figarově svatbě, kterou uvedl Činoherní klub. V posledních letech působil v Divadle Bolka Polívky. Před kamerou debutoval v roce 1961. Sám měl rád televizní snímek Juraje Herze Sladké hry minulého léta, kde také hrál
Július Satinský. Film podle Maupassantovy předlohy má nádhernou atmosféru belle epoque a působí, jako by vystoupil z impresionistického obrazu. Lasicova filmografie je dosti obsáhlá a brzo si našel svůj typ zasmušilého ironika a stoika. Byly to například filmy jako Samorost, Vážení přátelé, ano, Saturnin, Výchova dívek v Čechách. A také pohádka Tři veteráni.
Lasica byl také výtečný textař. Psal pro svou první ženu, herečku a zpěvačku Zoru Kolínskou, pro Hanu Hegerovou či Petera Lipu. Hudba byla jeho velkou láskou, také nazpíval alba starých evergreenů, vydal též album se zpěvákem Richardem Müllerem a vystupoval s orchestrem Bratislava Hot Serenaders.
Vrcholem tvorby L+S bylo v závěru 60. let Divadlo Na korze, které mělo krátký, ale o to intenzivnější
život. Počátek normalizace nepřežilo.