Rozumná vláda na kultuře nešetří
Mladí jsou naší prioritou, ostatně i starší diváci nám omládli, říká ředitel festivalu Pražské jaro Roman Bělor
Rád by, jak napsal ve svém předvolebním vyjádření, „přispěl k prolomení jakéhosi bludného kruhu otrávenosti, neefektivnosti a těžkopádnosti naší společnosti“. Sázka na STAN, s nímž souzní „celým spektrem názorů a hodnot, které prosazuje, a jednoznačně proevropskou a euroatlantickou orientací“, Romanu Bělorovi vyšla a absolvent ČVUT a dlouhá léta manažer významných kulturních institucí byl zvolen do Poslanecké sněmovny. Nyní představuje program už 77. ročníku Pražského jara.
LN Prohlásil jste, že tento ročník bude silný. Způsobila to dvouletá covidová pauza?
Marketingově bych asi měl každý ročník festivalu prohlásit za silný, tentokrát ale cítím, že se dramaturgii podařil náš záměr, aby každý koncert měl svůj příběh, v rovině účinkujících i v rovině programové. Posunuli jsme se do stadia, kdy je zcela zřejmé, že nám nejde jenom o tradici – i když je nepopíratelná –, ale i o současnost.
LN V čem se to projevuje?
Kupříkladu v tom, že dvacáté století už považujeme za uzavřenou záležitost. Vždyť vstupujeme do třetí dekády století jedenadvacátého a musíme si uvědomit, že v době začátků Pražského jara třeba Martinů, Šostakovič, Stravinskij a další později slavní byli současnými autory, nikoliv klasiky. Snažíme se tedy prezentovat skladatele i hudebníky nejen starší, osvědčené, ale i ty současné, ze světa i domácí. Proto spouštíme nový formát věnovaný soudobé hudbě, který jsme nazvali Prague Offspring, s tím „nejžhavějším“ze světové i domácí scény. Vybrali jsme pro něj Centrum současného umění DOX, kde je hezká koncertní síň a hudba 21. století se tam hodí.
LN Tedy chcete uvádět novou hudbu, dáte příležitost žijícím skladatelům, ale klasické autory neopomenete?
Určitě ne – vždyť hlavní koncert České filharmonie s Petrem Altrichterem připomene významné dvousté výročí narození Césara Francka jeho monumentální symfonickou básní Psyché. Franckovu komorní hudbu přiblížíme v mistrovské interpretaci Gautiera Capuçona a jeho Symfonii d moll uvedeme v podání francouzského orchestru dobových nástrojů Les Siecles s šéfdirigentem Rothem.
I významným českým umělcům chceme dávat nové příležitosti. Namátkou z programu mohu jmenovat třeba recitál Markéty Cukrové, která na Pražském jaru vystupovala již mnohokrát, ale vždy jako součást nějakého ansámblu, většinou s programem staré hudby. Teď bude mít vlastní recitál v Anežském klášteře a s pianistou Gottliebem Wallischem nás přenesou do atmosféry hudebních salonů poloviny 19. století. Zkrátka každý koncert má svůj důvod a výjimečnost, která jej odlišuje od série běžných sezonních koncertů. Chceme jít cestou maximální kvality.
LN Posluchači na tuto vaši snahu slyší?
Ano, zájem o naše koncerty bývá již při zahájení prodeje vstupenek enormní. Zajímavé je, že mladí interpreti a nová hudba přivádějí mladší publikum, všeobecně pak lze v posledních letech pozorovat podstatně větší zájem střední generace. Velmi aktivní a zvídaví jsou také takzvaní senioři. Kdysi se říkalo, že zájemci o koncerty jsou staří, ale posluchačské spektrum se významně rozšířilo od dětského a mladického věku až do sedmdesáti i osmdesáti let. Dalo by se říci, že nám staří omládli, což je ale reálný fakt daný kromě jiného významným prodloužením doby dožití.
Také je třeba říci, že některé typy koncertů mají vlastní stálé publikum, stará hudba má pevné zázemí a ani skupina lidí, které zajímá nová hudba, není malá, což dokládá početná komunita kolem Orchestru Berg a mnoha dalších.
LN
Maximální možná kvalita a zajímavost znamenají ovšem i vyšší ceny.
Vyšší ceny vstupenek jsou vždy jen odrazem nákladů pořadatele, a to odrazem částečným. To víte, že provést velké oratorium se sbory a sólisty něco stojí a že hostování špičkových orchestrů a sólistů je drahé, s tím se musí počítat a stojí to za to. Přesto je důležité zmínit, že když se rozpočítají náklady na produkci takovýchto výjimečných koncertů na počet míst v sále, skutečná cena vstupenky odrážející náklady by byla mnohem vyšší než cena prodejní, která je významně subvencována z veřejných prostředků a sponzorských darů.
LN Jak jste zvládli poslední dva roky?
My jsme ty poslední nešťastné roky zvládli relativně dobře, ministerstvo kultury i hlavní město Praha se k nám zachovaly dobře, s hudebními produkcemi pomohlo i ministerstvo průmyslu a obchodu, podpořili nás také naši mecenáši a posluchači, kteří nepožadovali refundaci zakoupených vstupenek a přispěli tak na produkci alternativního programu v podobě online přenosů koncertů. Otázka je, co bude v příštích letech, stát si vypůjčil hodně peněz, částečně logicky, částečně možná až zbytečně, takže kdo ví. Bude-li nová vláda rozumná, nebude ale na kultuře šetřit.
LN Zkušenost je taková, že první se šetří právě na kultuře…
Nemělo by to tak být. Tím, že i v kultuře se žije v nedostatku, v jeho důsledku se paradoxně dokonce plýtvá. Je to tím, jak se vytlouká klín klínem. Stabilní a předvídatelné financování je ekonomičtější, činnost se dá plánovat, optimalizovat provozně i nákladově. Nejistota vede k určitým křečím, rozhodnutí na poslední chvíli jsou drahá, takže i česká kultura žije v neustálých křečích, navíc trpí byrokratizací státní správy, papírování je v našem životě prostě moc… Spolehlivost a efektivnost prostředí by jistě umožnily všem v kultuře zacházet s penězi pružněji a efektivněji.
LN Také se často mění vlády a ministři.
Ministři kultury byli velmi různí a velmi často se na ten post prostě nehodili. Jejich volba bývá až na konci personálního obsazování, někteří jen zaskakovali po personální krizi, která byla trapná. Třeba se i snažili, ale koncepčně se moc pracovat nedalo. Čili čekáme na osobnost, nemusí být spisovatel ani skladatel či tanečník, ale člověk kultivovaný, musí mít na kulturu potřebný náhled a musí umět prosazovat její zájmy. Snad to nový ministr vezme za správný konec. Jako poslanec v podvýboru pro kulturu a v zahraničním výboru budu snad moci leccos ovlivnit.
LN Proto jste přece do parlamentu šel?
Je to pro mě nová a do jisté míry překvapivá zkušenost. Jistě ano, rád bych jako poslanec leccos pozitivně ovlivňoval, třeba i rozpočet ministerstva kultury, který je proti těm silnějším resortům zlomkový, řádově kolem patnácti šestnácti miliard korun proti jejich stovkám miliard. Také vztahy České republiky s okolními zeměmi potřebují oživit, českou kulturu v zahraničí neumíme dobře propagovat, neumíme se prodat, ministerstvo zahraničí by se tomu mělo skrze Česká centra věnovat víc a zahraniční ambice ministerstva kultury by měly být větší. Také partnerské vztahy velkých měst s jejich kolegy v zahraničí nejsou dost efektivní. Poláci a Maďaři, ale i Slováci dělají pro svou prezentaci hodně a líp. Také si nesmíme myslet, že jsme pupek světa, světová konkurence je ohromná ve všem, i v kultuře.
LN Takže namíchat trochu pokory a sebevědomí?
Ano a prolomit ten bludný kruh otrávenosti – to, co Václav Havel nazval blbou náladou. Vláda ANO a ČSSD roli vedení státu nezvládala, vedlo to jen k větší polarizaci společnosti a teď je načase to změnit. Pořád se přetřásal i na mezinárodní úrovni premiérův střet zájmů, a oprávněně, protože oligarcha nemůže jako vedoucí politik už z podstaty věci nebýt ve střetu zájmů. Prezident republiky do mnoha věcí zasahuje svými velmi nekonformními a často těžko obhajitelnými názory a nedůstojným způsobem jejich prezentace. Stát si neuměl získat důvěru občanů, někdy jejich přízeň jen kupoval přidáváním těm nebo oněm, nemělo to žádný systém. Ve věci covidu se měnily pokyny a předpisy ze dne na den, výsledkem byl zmatek. Premiér před kamerami zesměšňoval ministra a pak ho zase zavolal zpátky do vlády… Stát se prostě nedokázal projevit jako spolehlivá servisní organizace pro občany.
LN Což se ukázalo například v propagaci očkování.
Odpírači jsou mimo realitu, působí jako nevzdělaní provokatéři, je v tom hodně tmářství a nezodpovědnosti. Je to něco jako náboženství, našli si společnou platformu, kde se můžou durdit a rebelovat, je to zvláštní koníček, jak se realizovat.
LN Všichni chtějí být chytří, není to typicky české?
Asi ano. I mezi lékaři jsou takoví, co sice nejsou v epidemiologii odborníky, ale radí ve věcech, kterým nerozumějí; přitom různé obory medicíny jsou si na míle vzdálené. Mně to připadá, jako kdyby chemik chtěl radit stavařům, jak postavit most. A to všechno dohromady pak vede k tomu, že pořadatelé kulturních podniků jsou udržováni ve stálé nejistotě, přicházejí malé, střední nebo větší lockdowny… Pořád jsme za poslední dva roky něco odkládali, rušili, zase plánovali, otevírali a zase rušili. Což působí i na straně posluchačů a diváků velký zmatek, nejistotu a nepohodlí – někdo se bojí jít mezi lidi kvůli nákaze, někomu je nepohodlný respirátor či testy, zážitek je omezen, zakrytý nos taky znamená, že jinak slyšíme, a všemu dominuje nejistota, zda se produkce vůbec uskuteční.
LN Tak něco pozitivního: léta se angažujete v přípravě stavby nového koncertního sálu v Praze. Jak jste daleko?
Opravdu patřím k zakládajícím členům spolku pro nový koncertní sál – na začátku, před patnácti lety, nás bylo pět (…). Původní úvaha se týkala pozemku vedle dnešních Arkád na Pankráci, ten je dodnes volný, ale ze záměru sešlo. Bylo vytipováno a prozkoumáno asi patnáct lokalit, až vyšla jako optimální Vltavská. Lokalita je na břehu Vltavy, což má symbolický význam, dopravně je dostupná, budova bude bránou do nové čtvrti, která vznikne na místě holešovického nákladového nádraží…
Dnes už jsme na opravdovém startu. Projekt se stal oficiální prioritou Prahy, pracuje na něm profesionální tým. Byla vyhlášena a již probíhá mezinárodní architektonická soutěž, k účasti byla vyzvána nejslavnější světová studia. V dubnu má být uzávěrka a v květnu se zveřejní výsledek. A pak to teprve začne, protože realizace bude technicky i ekonomicky náročná. Ale co je podstatné, pokročili jsme od fáze snění k realizaci.