Kunderova Liga mistrů
Vsoutěži Lidových novin o nejlepší knihu roku zvítězil Kunderův román Nevědění. Hned na začátku je třeba vyjádřit jistou pochybnost nad tím, zda o kvalitě či významu uměleckého díla lze rozhodnout hlasováním, nadto ještě tak malým, že vítězství nebo dobré umístění lze získat přízní několika jednotlivců. Ještě obecněji – k pravdě se nelze dobrat hlasováním, jak už kdysi psal Masaryk. Tím ale všechny pochybnosti končí. Nevědění je totiž skvělé, a to nejen množstvím chytlavých a inspirativních myšlenek, ale i formou, jakou ho autor čtenářům sděluje. Pro ty, kdo by si po předchozích větách chtěli knížku koupit, však musím dodat, že není čtením pro pobavení, ale pro opakovaná zamyšlení.
A právě v jeho inspirativním obsahu nacházím největší rozdíl oproti jiným českým autorům, jejichž díla se mi v posledních letech dostala do ruky (nebo spíše do uší, protože už léta preferuji audioknihy). Připomíná mi to rozdíl mezi naší fotbalovou ligou a Ligou mistrů nebo dalšími podobnými srovnáními s hokejovou NHL či basketbalovou NBA. Díky propojenému světu máme v 21. století to štěstí, že můžeme sledovat to nejkvalitnější, co se v daném oboru nabízí, a díky tomu číst knihy nejlepších autorů, sledovat oceňované filmy, přizpůsobovat svůj život doporučení nejlepších vědeckých kapacit v medicíně nebo obecněji v jakémkoliv vědním oboru. Vše z kategorie „to nejlepší z…“je k dispozici, a pokud některý z oborů znáte dobře, pak obvykle vidíte, jak daleko bývá česká špička za tou světovou. Někdy
natolik, až se zdá, že se našinec zabývá něčím zcela jiným než ti, kteří světu udávají směr. Není však třeba hodnotit to nějak tragicky, protože představujeme jen o trochu víc než jedno promile světové populace, a tudíž každého proniknutí aspoň k blízkosti vrcholu si musíme vážit coby velkého úspěchu.
Někdy nevědomky, ale častěji účelově však při oceňování sebe samotných nešetříme v médiích výrazy jako „evropsky významný“, nebo dokonce „světově uznávaný“. Ve většině případů, na něž v podobné souvislosti narážím, a jsem schopen je posoudit, to pravda není. Spíš neznalost, zbožné přání anebo součást marketingu namířená na ty, kdo to posoudit neumějí. Navíc jakákoliv seriózní evaluace je obtížná. Ve sportu se můžeme podívat na medaile a žebříčky, ve vědě na volně dostupnou databázi ResearchGate, ale i ta je od objektivity už poněkud vzdálená. V umění je to ještě těžší, subjektivnější.
V současném světě, kde je vše tak propojeno, by do jisté míry mohlo být jedno, kdo dané dílo napsal, udělal jistý objev či předvedl určitý sportovní výkon. Mohlo by jít pouze o výkon samotný, o to, co dosáhlo lidstvo, nikoliv příslušník konkrétního národa či státu. Ale přesto nám to nedá a chtě nechtě držíme palce těm svým. A právě v tomto kontextu oceňuji Kunderovo Nevědění. Zdá se mi, že od ostatních na českém žebříčku je totiž značně vzdálen a pohybuje se v jiné kvalitativní dimenzi – pokud mohu posoudit, v té opravdu světové. Zaplaťpánbůh za podobné Kundery v jakémkoliv oboru.
Pokud některý z oborů znáte dobře, pak obvykle vidíte, jak daleko bývá česká špička za tou světovou. Někdy natolik,
až se zdá, že se našinec zabývá něčím zcela jiným než ti lidé, kteří světu
udávají směr.