Od iluze k pádu do beznaděje
Paměť krajiny je nezrušitelná, stále v ní nacházíme stopy minulých dějů, a máme-li aspoň trochu představivosti, není tak těžké si je na konkrétním místě vyvolat. Nedávno jsem stála na okraji hráze myslívského rybníka poblíž vesnice Všeruby na Šumavě. Cesta po hrázi byla rozbahněná, pod ní bouřil rozvodněný potok a místo působilo opuštěně, bezprizorně, snad i kvůli té ceduli připomínající, že tu stával mlýn. Myslela jsem na všechny ty, kteří sem byli zavlečeni estébáckými provokatéry a zažili tu krátkou naději, že se jim podařilo uprchnout před rudým terorem. Na to, jak jim na konci hráze kynula iluze svobody, která se měla brzo změnit v pád do beznaděje. Na tom nevlídném místě byla najednou až hmatatelná negativní energie, jakoby ji půda navždy nasála a nemůže se jí zbavit. Tady se totiž odehrávala jedna z nejzvrhlejších akcí komunistického režimu. Akce Kámen.
Na katastru dnes již neexistující obce Myslív, která byla dvakrát vysídlená a v roce 1955 definitivně srovnaná se zemí, vybudovala StB falešnou hranici. Ta byla kousek od té skutečné a prchající lidé důvěřující svým převaděčům, kteří si je vytipovali už ve vnitrozemí, to pochopitelně netušili, neměli ponětí, kde vlastně jsou, a tak uvěřili, že se nacházejí v první bavorské vesnici. Vždyť celníci za falešnou závorou na ně volali halt a pak je odvezli do falešné úřadovny americké armády, kde bylo všechno naaranžované, aby uvěřili. Od obrazu prezidenta Roosevelta až po žvýkačky, soudruzi to měli propracované, výborně se to naučili od NKVD. Utrmácení lidé s kufry se uvolnili a říkali, co si myslí, bez obav jmenovali další osoby. A estébáci měli co zapisovat.
Neuvěřitelné však je, že perfidní komedii hráli až do úplného konce. Z úřadovny je vedli do údajného sběrného tábora a oni „zabloudili“a dostali se zpět do Čech, kde byli zatčeni, nebo byli „přepadeni“SNB a odvlečení do republiky. Jednou z obětí byl člen národně socialistické strany a člen odboje Karel Doutnáč, líčil, jak byl po výslechu označený za nespolehlivého člověka a komunistu, pročež byl bez milosti předaný českým orgánům na hranicích. Doutnáč ještě v té chvíli nic netušil, naopak byl dotčený…
O akci Kámen podrobně a v šokujících souvislostech psala Václava Jandečková a jen základní popis této akce se čte se zatajeným dechem, ale také s bezmocným vztekem. Několik jejích strůjců se v klidu dožilo svobodných poměrů a nikdy nebyli potrestaní. A nešlo jen o likvidaci ideových odpůrců, v řadě případů šlo o majetky prchajících, kteří tito zločinci také ukradli, jako v případě továrníka Jana Prošvice, jehož rodina patřila k první obětem akce. Jeho osud je vůbec pozoruhodný, tohoto elektrotechnika, který založil podnik pro výrobu domácích elektrospotřebičů ESA, pozdější ETA Hlinsko, komunisti v únoru 1948 z jeho továrny vyhnali a zatkli. Po propuštění rodinu kontaktoval agent-provokatér, který tvrdil, že je čeká další zatčení a že jim pomůže uprchnout. Prošvicovi měli velký majetek, o který byli tak sprostě okradení. Prošvic ještě v roce 1948 po odsouzení uprchnul z lágru do Německa a odtud do Velké Británie, kde založil další úspěšnou továrnu, osud manželky a dětí byl však ještě dramatický.
A přitom tito všichni ani nechtěli aktivně bojovat proti totalitě, chtěli jen odejít a žít jinde. A tak málo stačilo, aby člověk strávil desítky let v kriminále.
Utrmácení lidé s kufry, kteří uvěřili, že se nacházejí
v první bavorské vesnici, se uvolnili a říkali, co si myslí, bez obavy jmenovali další osoby. A estébáci měli
co zapisovat.